Od Paříže po Montreal jste v ulicích a máte k tomu dobré důvody. Tenhle text není o tom, jestli máte pravdu. Je o tom, co při sporu o hru zůstává mimo světla reflektorů.
Sedmnáctého listopadu šli v Paříži mladí lidé po boku zaměstnanců veřejného sektoru proti drahotě. O pár dní dřív vyvrcholila v Montrealu týdenní studentská stávka demonstrací tisíců lidí. U nás studenti na začátku listopadu stávkovali a demonstrovali na podporu České televize a rozhlasu. Požadavky se liší: finanční pomoc studentům, drahota, stav škol, nezávislá média.
Společné mají dvě věci. Jsou oprávněné. A všechny se týkají hry, která se hraje na jevišti.
Chci vás vzít jinam, pod jeviště. Nebude to Matrix: na konci nečeká probuzení ani nepřítel, kterého stačí porazit. Je tam jen budova, ve které se ta hra hraje, a otázka, z čeho je postavená. Dolů se jde propadlem a cesta má čtyři patra.
Jeviště
Slib znáte nazpaměť, protože vám ho opakovali od první třídy. Nastudujte roli, složte zkoušky, získejte diplom a dostanete angažmá: slušnou práci, vlastní bydlení, rodinu, klidné stáří. Škola je v tomhle podání konkurz, který trvá skoro dvacet let. Prvních devět z nich povinně, takže se na něj téměř nikdo z vás nehlásil.
Jenže rolí ubývá. Za gáži z těch, které zbývají, si byt, ve kterém jste vyrostli, natož dům, většinou nekoupíte. O část rolí pro začátečníky se navíc ucházíte se softwarem, který nebere plat a nespí. To není dojem ani rozmazlenost, to je stav jeviště, a protestovat proti němu dává smysl.
Na tomhle patře má příběh jednoduchého viníka. Nejdřív jste to vy: málo se snažíte, vybrali jste si špatný obor. Když tohle vysvětlení přestane stačit, obrátí se pozornost k těm, kdo role rozdělují. Tím se dostáváme o patro níž.
Zákulisí
V zákulisí se píše scénář a počítá pokladna. Potkáte tu vládu a centrální banku, které rozhodují o daních, dluhu a ceně peněz. Potkáte tu fosilní lobby, velké korporace a miliardáře, kteří si scénář umějí nechat přepsat. Každý politický tábor tu má svého viníka a svůj lék: vyměnit režiséra, zdanit sponzory, zrušit pokladnu, napsat novou hru.
Na tomhle patře jsem sám strávil roky. Prosazoval jsem svobodu ve vzdělávání, volný trh a svobodné peníze a věřil, že když se přepíše scénář, změní se hra. To, o co se v zákulisí hraje, není iluze. Skutečně se tu tahá za nitky: část fosilního průmyslu desítky let platila zpochybňování klimatické vědy a státy se zadlužují na účet lidí, kteří ještě nemohli volit.
Jsou to ale nitky hry. Určují, kdo bude hrát krále a kdo sluhu, jak se rozdělí gáže a jak hodně se v budově topí. Režisér ani sponzor přitom nestojí mimo budovu. Hrají v ní taky, jen blíž k pokladně.
V zákulisí se dá zůstat celý život, protože viníků je tu dost pro každého. Schody ale vedou dál.
Kotelna
Reflektory svítí, v sále je teplo, opona jezdí. Něco to pohání. V kotelně se poprvé nemluví o lidech, ale o věci: kotel pálí uhlí, ropu a plyn a kouř z něj mění klima a dusí zahradu, na které divadlo stojí.
Lék se nabízí sám: vyměnit kotel a přestat spalovat. Na střechu divadla svítí slunce a kolem fouká vítr, obojího je víc než dost a zadarmo. Potíž je, že je to energie řídká. Aby utáhla reflektory, musí se sbírat panely, turbínami, bateriemi a dráty, a ty jsou z mědi, oceli, křemíku, lithia a betonu.
Nový kotel tedy nahrazuje palivo, ne sklep. Sběrače se vyrábějí z rud, za pár desítek let doslouží a recyklace z nich vrátí jen část. Zbytek se musí znovu vytěžit, z ložisek čím dál chudších. Platilo by to i v průmyslu, který by běžel jen na slunce a vítr.
Druhý nový kotel je jaderný. Funguje a kouř z něj skoro nejde. Je to ale jeden z nejsložitějších strojů, jaké soubor umí postavit, celý z oceli, betonu a speciálních slitin ze sklepa, a ze sklepa je i jeho palivo.
Kotelna je první patro bez viníka. Nikdo tu nic neukradl. Jen se ukazuje, že otázka nezní „kdo“, ale „z čeho“. Odpověď leží ještě o patro níž.
Sklep
Když soubor na pozemek přišel, žádná budova tu nestála. Byla tu zahrada a v zemi pod ní plné zásoby: úrodná půda, bohaté rudy, uhlí, ropa, plyn, podzemní voda. Nic z toho soubor nevyrobil. Nastřádala je zahrada, tedy život na téhle planetě, spolu s pomalou geologickou prací Země samotné, a trvalo jim to stovky milionů až miliardy let.
Budovu si soubor postavil nad těmi zásobami a z nich. Dodnes se z nich topí a jí. Na polích, která živí přes osm miliard lidí, leží hnojiva vyrobená ze zemního plynu a z těžených fosfátů. Zahrada a Země sklep doplňují dál, jenže tempem, které se měří v milionech let, a budova se mezitím rozrůstá na místě zahrady.
Říká se tomu, že „docházejí zdroje“, ale přesné to není. Atomy mědi nikam nemizí. Dochází koncentrace: bohatá ložiska jsou vytěžená a z chudších se stejné množství kovu získává za víc energie a strojů z téhož sklepa.
Jedna položka z inventury. Podle studie Calva a kolegů z roku 2016 klesla kovnatost rudy v měděných dolech mezi lety 2003 a 2013 zhruba o čtvrtinu. V chilských dolech za tu dobu stoupla spotřeba energie o 46 procent, produkce mědi jen o 30.
Tady dole není viník ani lék. Sklep byl dar a byl na jedno použití.
„Tak hru přerušme a budovu opravme“
Tohle napadne každého a je to poctivá reakce. Naráží na tři věci. Materiál na opravu leží ve stejném sklepě, ze kterého se zároveň topí a jí. Hru přerušit nejde, protože přes osm miliard herců potřebuje jíst a pít každý den, ne až po rekonstrukci. A žít jen ze zahrady by šlo malému souboru pod širým nebem, ne miliardám lidí s reflektory.
Zelený růst je výměna kotle. Nerůst je návrh topit méně, což sklep vyprazdňuje pomaleji, ale nedoplňuje ho. Umělá inteligence je nový, velmi schopný inspicient, který má vlastní spotřebu a na sklepě je závislý stejně jako všichni ostatní.
Každé z těch řešení umí pád oddálit. Žádné neumí naplnit sklep.
Proč by tohle mělo být dno
Po třech patrech máte plné právo být podezíraví. Každé vypadalo jako konečné vysvětlení a pod každým bylo další. Proč věřit, že pod sklepem už nic není?
Rozdíl je v druhu odpovědi. Jeviště a zákulisí jsou příběhy o tom, kdo řídí, a ty se dají vyprávět donekonečna, pokaždé s jiným viníkem. Sklep je inventura.
Řídí se zákony, o kterých se nehlasuje. Co se použije, to se rozptýlí, a soustředit to zpátky stojí energii. Fyzika tomu říká termodynamika a její zákony se nedají obejít chytrostí ani penězi, ze stejného důvodu, z jakého nejde postavit perpetuum mobile.
Žádné volby neodhlasují bohatší ložisko. Rozhodují ale o tom, jak rychle se sklep vyprazdňuje, na co a na čí účet.
Tenhle článek vám to nedokazuje, na to je krátký. Ukazuje jen, kam se podívat, a budu rád, když v té inventuře najdete chybu.
Zpátky na jeviště
V hledišti mezitím nikdo nesedí. Ať už jste na náměstí stáli, nebo to sledovali na telefonu, diváci nejste. Pocit, že se jen díváte z bezpečné řady, je nejrozšířenější role ze všech. Ze sklepa jíte taky a ven se odejít nedá. Platí to i pro mě: kdo byl ve sklepě, rád se pasuje na diváka, jenže psaní článků a knih je jen další role a jím ze stejných zásob jako vy.
Neříkám, že protesty nemají smysl. O tom, jestli budou média nezávislá, kdo zaplatí za bydlení a jak se rozdělí to, co zbývá, se rozhoduje na jevišti a v zákulisí, a rozhoduje se o tom teď. Je to spor o skutečné věci a stojí za to ho vést.
Dvě věci ale z jeviště zmizí, jakmile jednou sejdete dolů. Slib šťastného konce, protože ho neměl kdo dát. A úkol zachránit divadlo: tvrdím, že ten splnit nejde. Budova tu nebude stát věčně a nikdo přesně neví, jak dlouho ještě.
Zbývá otázka, na kterou vám škola odpověď nedala a já ji nemám taky. Jakou hru chcete hrát v budově, o které už víte, z čeho je?
Zdroje
- Paříž, pochod proti drahotě 17. listopadu 2026: France 24
- Montreal, demonstrace 13. listopadu 2026 po týdenní studentské stávce: Le Devoir
- Česko, studentské protesty na podporu ČT a ČRo 3. listopadu 2026: České noviny (ČTK)
- Kovnatost měděné rudy a spotřeba energie 2003–2013: Calvo, G., Mudd, G., Valero, A., Valero, A. (2016). Decreasing Ore Grades in Global Metallic Mining: A Theoretical Issue or a Global Reality? Resources, 5(4), 36. doi:10.3390/resources5040036


