Pokud hledáte dokonalou metaforu pro stav naší civilizace na konci roku 2025, nemusíte chodit dál než do brazilského Belému. Právě zde, v bráně Amazonie – u největšího deštného pralesa světa, který se nebezpečně blíží svému nezvratnému bodu zlomu – se v listopadu odehrálo třicáté dějství největšího diplomatického divadla naší doby: Konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, známá pod zkratkou COP30.
Pro ty, kdo tento proces nesledují detailně: COP (Conference of the Parties) je každoroční summit, kde se zástupci téměř dvou set zemí pokoušejí konsenzem řídit termostat planety. Je to vrcholný orgán, který má teoreticky moc přepsat pravidla globální ekonomiky a odvrátit klimatický kolaps. Letošní ročník měl být přelomový. Brazilský prezident Lula da Silva jej rámoval jako „COP pravdy“ a konferenci, která patří lidem, a zavedl koncept „Globálního Mutirão“ – vypůjčený termín pro kolektivní komunitní mobilizaci. Měl to být moment, kdy se lidstvo podívá do očí umírajícímu pralesu a konečně zatáhne za záchrannou brzdu.
Realita však nemohla být odlišnější. Místo koordinované záchrany jsme byli svědky srážky rigidní byrokracie s chaosem reálného světa. V konferenčním centru vypukl skutečný požár a tisíce delegátů musely být evakuovány, zatímco venku bičovaly město tropické lijáky střídané nesnesitelným vedrem. Mezitím se za oceánem vrátila k moci administrativa Donalda Trumpa, která klimatickou změnu považuje za podvod, a geopolitická mapa světa, roztrhaná konflikty na Ukrajině a Blízkém východě, připomíná rozbité zrcadlo.
COP30 se nestal oslavou globální jednoty. Stal se pitevním stolem, na kterém se v přímém přenosu ukázalo, že náš multilaterální systém je ve stadiu klinické smrti a naše závislost na fosilní energii je imunní vůči diplomatickým deklaracím sepsaným na papíře.
Energetická realita vs. diplomatická fikce
Největší iluzí, kterou si v Belému světoví lídři vyprávěli, byla představa, že můžeme „vyjednat“ konec fyzikální závislosti. Očekávalo se, že po signálu z Dubaje, kde se státy v roce 2023 poprvé shodly na „odklonu od fosilních paliv“, přijde konkrétní plán na ústup od ropy, uhlí a plynu. Nestalo se tak. A z pohledu systémové analýzy to není překvapení. Od první konference v Berlíně v roce 1995 vzrostly emise z fosilních paliv a cementu o víc než polovinu a v roce 2025 dosáhly rekordních 38,1 miliardy tun CO₂. Třicet konferencí nezměnilo směr ani jednou. Regulace je software. Fosilní energie je hardware.
Fosilní paliva nejsou jen zboží; jsou krví našeho metabolického systému, jak popisuji ve svých knihách Opice u kormidla a Dar na jedno použití. Saúdská Arábie, Rusko a další petrostáty neblokovaly dohodu jen z čisté zloby, ale z chladné kalkulace. Vědí, že světová ekonomika bez vysoké energetické hustoty fosilních paliv kolabuje. S Trumpem v Bílém domě, který slibuje opak, ztratil Západ jakoukoli páku.
Výsledný text „Globálního Mutirão“ je tak prázdnou skořápkou. Neobsahuje žádnou cestovní mapu, žádné závazné termíny. Je to vítězství termodynamické setrvačnosti nad politickou vůlí. Vzniká nám „dvourychlostní svět“: malá koalice ochotných, která se bude snažit o dekarbonizaci, a zbytek světa, který bude pálit vše, co hoří, aby udržel světla rozsvícená a HDP v růstu. Jenže ropa a uhlí, které ochotní nespálí, v zemi nezůstanou. Zlevní a spálí je ostatní. Kdo zpomalí první, nezachrání klima. Jen vyklidí místo tomu, kdo nezpomalil.
Finanční iluze: Hra na biliony
Čísla, která v Belému padala, jsou závratná, ale při bližším pohledu se rozpadají jako domeček z karet. Cíl mobilizovat pro rozvojové země 1,3 bilionu dolarů ročně do roku 2035 zní impozantně. Ale realita? Závazek bohatých zemí z loňského Baku činí jen 300 miliard ročně, a i ten počítá nejen s veřejnými penězi, ale také s půjčkami rozvojových bank a soukromým kapitálem. Zbytek? To je ta stará známá píseň o „mobilizaci soukromého kapitálu“.
Je to klasický příklad kognitivního zkreslení a magického myšlení. Očekáváme, že soukromý sektor, jehož jediným evolučním imperativem je zisk, bude masivně investovat do projektů, jako jsou mořské hráze v Bangladéši nebo ochrana pralesa v Kongu – tedy do věcí, které generují nulový cash flow.
Tato „mezera v mobilizaci“ ve výši jednoho bilionu dolarů není nic jiného než účetní trik, jak předstírat řešení, zatímco necháváme rozvojový svět napospas fyzikálním následkům oteplení. Je to cynické přenesení rizika na ty, kteří mají nejmenší schopnost se bránit.
A i kdyby se celý bilion našel, problém by nezmizel. Dolar je společenská dohoda. Kilowatthodina a kilogram mědi nikoliv. Hráze, sítě i nová energetická infrastruktura se nestaví z peněz, ale z energie a materiálu, a ty se natisknout nedají.
Amazonie jako rukojmí finančních trhů
Jediným zábleskem racionality – i když riskantním – je spuštění fondu Tropical Forest Forever Facility (TFFF). Konečně se začínáme posouvat od placení za „nekácení“ k placení za „službu“ stojícího lesa. Je to pokus vtisknout ekosystémům hodnotu v jazyce, kterému náš ekonomický systém rozumí – v penězích.
Ale i zde narážíme na limity našeho modelu. Fond má fungovat jako nadační jmění investované na finančních trzích, především v dluhopisech. Pralesním zemím zaplatí jen to, co zbude z výnosů po vyplacení investorů. A při spuštění se z plánovaných 25 miliard dolarů počátečního kapitálu sešlo zhruba 5,5 miliardy. Jinými slovy: ochrana největšího deštného pralesa na světě je nyní závislá na tom, zda finanční trhy vynesou víc, než si vezmou investoři. Pokud přijde recese (což je v našem předluženém světě jen otázkou času), výnosy vyschnou a motorové pily se znovu rozběhnou naplno. Svázali jsme osud biosféry s kasinem globálního kapitalismu.
Článek 6: Komodifikace vzduchu
Deset let po Pařížské dohodě se v Baku a teď v Belému podařilo dotáhnout pravidla globálního trhu s uhlíkem (Článek 6). Diplomaté tleskají, ale z pohledu fyziky je to často jen přesouvání čísel v tabulkách. Spor o „vyhnuté emise“ a „odvolatelnost kreditů“ ukazuje, jak moc se snažíme vytvořit virtuální realitu, kde můžeme „odčinit“ naše emise tím, že zaplatíme někomu jinému, aby něco neudělal.
Riziko je zřejmé: zaplavení trhu „horkým vzduchem“ – kredity, které nemají reálný dopad na koncentraci CO₂ v atmosféře, ale umožňují korporacím a státům tvrdit, že jsou „net-zero“. Je to účetnictví pro uklidnění svědomí, ne pro stabilizaci klimatu.
Prognóza: Dospělost ve věku následků
Co nám COP30 říká o budoucnosti? Cíl 1,5 °C je mrtvý. Při dnešních emisích zbývají do jeho vyčerpání zhruba čtyři roky. Sledovat ho dál je jako věřit, že se Titanic vyhne ledovci, který už prorazil trup. Podle letošní zprávy UNEP směřujeme se současnými politikami k oteplení o 2,8 °C. I kdyby státy splnily všechno, co slíbily (což historicky nedělají), bylo by to 2,3 až 2,5 °C.
Vstupujeme do éry, kde adaptace už není volbou, ale nutností pro přežití. Ztrojnásobení financí na adaptaci do roku 2035, bez výchozí hodnoty a bez cílové částky, je v porovnání s rostoucími škodami kapka v moři. A adaptace není zadarmo ani fyzikálně. Každá hráz, klimatizace i nové zavlažování ukusuje ze stejných zásob energie, materiálu a práce, ze kterých žije všechno ostatní.
Belém nám ukázal limity lidské schopnosti řešit komplexní, globální a abstraktní hrozby pomocí nástrojů z 20. století. Náš „kmenový mozek“ není nastaven na globální spolupráci v době klesajícího přebytku. Jakmile se přebytek ztenčí a tlak vzroste, maska solidarity padá.
Nemáme kormidlo pevně v rukou. Jsme pasažéři v systému, který má obrovskou setrvačnost a který nikdo neřídí. Jedinou racionální reakcí na výsledky COP30 není zoufalství, ale radikální realismus. Přestat čekat na globální spásu z konferenčních sálů OSN. A nečekat ji ani od komunit a bioregionů: ostrůvky odolnosti fungují jen v izolaci, protože žijí z okolí, které ještě funguje. Každý nouzový plán, od evakuace po cisternu s vodou, předpokládá, že zbytek světa jede dál a pomoc přijde. Požár v Belému uhasili za šest minut, protože kolem stálo fungující město s hasiči. Až přijde ten planetární, žádné okolí, odkud by pomoc přišla, už nebude.
