Máme sklon vnímat naši moderní, globálně propojenou a technologicky vyspělou civilizaci jako samozřejmý a stabilní základ světa. Jako výchozí stav, na kterém budeme dál stavět – vstříc dalšímu růstu, pohodlí a technologickým zázrakům. Tento pohled je však nebezpečným omylem.
Současný způsob života totiž není normální stav, přirozený výsledek lidské geniality ani nevyhnutelný vrchol dějin. Je to důsledek gigantického, dvě až tři století trvajícího večírku, který byl skrytě financován ze tří obrovských, avšak dočasných „dotací“. Nikdy jsme je jako dotace nevnímali; brali jsme je jako samozřejmý příjem. Ve skutečnosti šlo o jednorázově dostupné zdroje, které jsme čerpali, aniž bychom platili jejich plnou cenu.
Nyní se ale světla v sále pomalu rozsvěcují, hudba tichne a na stole přistává účet. Problém nespočívá jen v tom, že tyto tři dotace končí. Problém je, že se vyčerpávají téměř současně – a naše civilizace, postavená na jejich existenci, s tím téměř nepočítá.
První dotace: Fosilní energie, krev civilizace
Před rokem 1800 byla veškerá lidská ekonomika poháněna sluncem v reálném čase – dřevem, rostlinami, větrem, vodou – a svalovou silou lidí a zvířat. Tempo světa udávaly roční doby, úroda a fyzická únava. Pak jsme objevili „zazipované slunce“ staré miliony let: uhlí, ropu a zemní plyn. Fosilní paliva představují neuvěřitelně hustou a snadno dostupnou zásobu energie. Pro představu, jeden litr benzínu obsahuje energii odpovídající zhruba stovce hodin těžké lidské práce. Každý z nás tak v moderním světě využívá desítky pomyslných „energetických otroků“, kteří pro nás pracují 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Tato fosilní dotace nám dala průmyslovou revoluci, moderní zemědělství s traktory a umělými hnojivy, globální dopravu, plasty, léky, chladničky i internet. Bez ní by naše civilizace v dnešní podobě jednoduše neexistovala.
Proč končí? Z dvojího důvodu. Prvním je geologie: levná a snadno dostupná ložiska jsme již vytěžili. Nové zdroje se sice stále dají najít, ale za cenu vyšších nákladů, složitější těžby a horší kvality. Klesá tak energetická návratnost investice (EROEI) – poměr mezi energií získanou a energií vloženou do těžby. Druhým důvodem je fyzika: atmosféra má své limity. Další spalování fosilních paliv destabilizuje klima, což přináší extrémy počasí, sucha, povodně a ohrožuje samotnou produkci potravin. I kdyby nám geologie dovolovala těžit dál, klimatická realita nám dává ultimátum.
Přechod na obnovitelné zdroje navíc není jednoduchá výměna zásuvky. Celá naše infrastruktura – od hnojiv po beton – je postavena na fosilním základě. Obnovitelné zdroje mají jiný charakter, vyžadují obrovské počáteční investice a samy často stojí na fosilních vstupech při těžbě surovin a výrobě. Je téměř jisté, že energie už nikdy nebude tak levná a koncentrovaná jako v uplynulém století. A protože energie je vstupem do všeho, její zdražení se postupně promítne do ceny všeho ostatního.
Druhá dotace: Planeta jako bezedný účet
S naší planetou jsme zacházeli, jako by měla dvě zázračné funkce: bezedný sklad surovin a nekonečné smetiště. Potřebovali jsme dřevo, vodu, kovy? Prostě jsme si je vzali. Měli jsme odpad, spaliny, toxické látky? Vypustili jsme je do vzduchu, zahrabali do země nebo vylili do oceánu s vírou, že zmizí.
Příroda stála „venku“, mimo naše účetnictví. Náklady na znečištění, ztrátu biodiverzity nebo narušení klimatu se v žádné ekonomické rozvaze neobjevovaly. Tato ekologická dotace nám umožnila vyrábět neuvěřitelně levné výrobky, protože jsme neplatili za skryté služby ekosystémů, jako je opylování, čistá voda, stabilní klima či zdravá půda.
Proč končí? Ukazuje se, že účet planety nebyl bezedný, jen dlouho nepřehledný. Překročili jsme takzvané planetární meze v klíčových oblastech, jako je klima, biodiverzita nebo cykly živin. Planeta nám nyní začíná posílat faktury, které nelze ignorovat: extrémní počasí, masivní požáry, kolaps rybolovu, pandemie a migrační tlaky z neobyvatelných regionů.
Náklady, které jsme desítky let externalizovali, se vracejí přímo do srdce naší společnosti. Stabilizace pobřeží bude stát biliony, obnova zničené krajiny bude drahá a zemědělství se bude muset přizpůsobit stále chaotičtějšímu počasí. Cena za služby, které jsme považovali za bezplatné, bude zpětně astronomická.
Třetí dotace: Neviditelná továrna světa
Po pádu železné opony a s nástupem globalizace objevily západní korporace jednoduchou strategii: přesunout výrobu tam, kde je práce dramaticky levnější a regulace slabší, především do Číny a jihovýchodní Asie. Výsledkem byla éra neuvěřitelně levného konzumu – od triček přes elektroniku až po hračky na jedno použití.
Západní spotřebitelé žili v iluzi, že trh a technologie nějak magicky zlevnily vše. Ve skutečnosti to znamenalo, že někdo na druhé straně planety pracoval za zlomek naší mzdy v podmínkách, které bychom doma nikdy nepřipustili, a v prostředí, kde se ekologické dopady neřešily. Nebylo to otroctví v historickém smyslu, ale sofistikovaná struktura, kde se část světa stala levnou výrobní kolonií té druhé. Tato dotace tlumila inflaci v bohatých zemích a zakrývala skutečné náklady naší spotřeby.
Proč končí? Éra bezstarostného obchodu se láme. Pandemie, obchodní války a geopolitické napětí odhalily křehkost dodavatelských řetězců natažených přes půl planety. Zároveň země jako Čína bohatnou a jejich obyvatelé už nechtějí být navždy levnou pracovní silou. Mzdy a nároky na kvalitu života rostou, což je správné, ale zároveň to znamená konec této formy dotace.
Výroba se tak buď zdražuje, nebo přesouvá. To, čemu dnes říkáme „krize životních nákladů“, proto není jen dočasná epizoda, ale symptom konce jedné éry. Pokud budeme chtít bezpečnější dodavatelské řetězce a etičtější výrobu, budeme si za to muset připlatit.
Příběh jednoho smartphonu: Symbol naší závislosti
Pojďme se podívat na konkrétní příklad, který dokonale ilustruje propojení všech tří dotací: chytrý telefon ve vaší kapse.
-
Fosilní dotace: K těžbě vzácných kovů a minerálů (lithium, kobalt, zlato) jsou zapotřebí gigantické stroje poháněné naftou. Výroba mikročipů a displejů v továrnách spotřebovává obrovské množství elektřiny, která stále z velké části pochází z uhlí. A nakonec globální logistický balet – komponenty z desítek zemí cestují loděmi a letadly do montoven v Asii a finální produkt je opět rozvezen po celém světě. Celý tento řetězec je naprosto závislý na levné, husté energii fosilních paliv.
-
Ekologická dotace: Těžba surovin pro váš telefon zanechává zdevastovanou krajinu, znečištěné řeky a toxická jezera. Cena telefonu v obchodě nezahrnuje náklady na sanaci těchto škod. Když telefon doslouží, stává se z něj nebezpečný elektronický odpad, který často končí na obřích skládkách v Africe nebo Asii, kde kontaminuje půdu a vodu. Planeta poskytla suroviny a nyní slouží jako smetiště, aniž by za to dostala zaplaceno.
-
Dotace levné práce: Mnoho minerálů, jako například kobalt pro baterie, se těží v Kongu v otřesných podmínkách, často s využitím dětské práce. Samotnou montáž pak zajišťují statisíce dělníků v obřích továrnách v Číně či Vietnamu, kteří pracují za mzdu a v podmínkách, jež by v Evropě či USA byly nemyslitelné. Nízká cena telefonu je přímo dotována jejich nízkými platy a slabou ochranou.
A nyní si položme klíčovou otázku: Uměli bychom vůbec něco tak komplexního jako smartphone vyrobit, kdybychom museli zaplatit jeho plnou, nedotovanou cenu? Tedy cenu, která by zahrnovala stoprocentně obnovitelnou energii, kompletní rekultivaci zničené přírody a férovou mzdu a bezpečné podmínky pro každého pracovníka v celém dodavatelském řetězci? Pravděpodobně ne. Nebo by jeho cena byla tak astronomická, že by si ho mohlo dovolit jen pár nejbohatších.
Kocovina po konci večírku
Konec kterékoliv z těchto dotací by sám o sobě představoval zásadní výzvu. My však čelíme jejich souběhu: potřebujeme vybudovat novou energetickou infrastrukturu, zatímco platíme stále vyšší účty za rozvrat ekosystémů, a to vše v době, kdy se zdražuje výroba, protože už nelze spoléhat na extrémně levnou práci na druhém konci světa.
Naše civilizace byla navržena na třech předpokladech: levné energii, bezplatném využívání přírody a levné globální práci. Žádný z nich už neplatí.
To, co nás čeká, nemusí být apokalypsa ve stylu Mad Maxe. Svět se zítra nerozpadne do postapokalyptické pouště. Ale velmi pravděpodobně skončí svět, jak jsme ho znali v posledních dekádách – svět nekonečného růstu a konzumu, jehož reálné náklady byly schované za geografickým, časovým i mentálním horizontem.
Přichází éra, ve které budou věci dražší a méně samozřejmé, energie vzácnější a ekologické i sociální náklady našich rozhodnutí mnohem viditelnější. Otázka nezní, jestli se této změně můžeme vyhnout. Fyzika, biologie i geopolitika ukazují, že ne.
Skutečná otázka zní: zvládneme transformovat naši civilizaci do udržitelné podoby, nebo budeme až do poslední chvíle předstírat, že večírek nikdy neskončí, a nadále směřovat k bolestivému kolapsu?
Více se dozvíte v mé knize: Opice u kormidla
