Anarchokapitalismus nabízí jednu z nejkonzistentnějších ekonomických teorií, jaké kdy lidská mysl vytvořila. Není to okrajová ideologie – je to logické vyústění Rakouské ekonomické školy, intelektuální tradice, která sahá od Carla Mengera přes Ludwiga von Misese po Friedricha Hayeka a která ve dvacátém století vyhrála jednu z nejdůležitějších ekonomických debat v dějinách: spor o kalkulaci v socialismu. Mises ukázal, že bez tržních cen nemůže centrální plánovač racionálně alokovat zdroje, a tím zasadil smrtelnou ránu socialistickému plánování. Hayek toto doplnil teorií rozptýlených informací – že žádný jednotlivec ani úřad nemůže shromáždit znalosti, které jsou rozptýleny v miliardách hlav, a že žádný centralizovaný plánovací systém se cenovému mechanismu nedokáže vyrovnat.
Z tohoto základu Rothbard a jeho následovníci vyvodili radikální závěr: pokud je stát vždy horší alokátor než trh, pak je stát vždy parazitem. Absolutně svobodný trh, založený na soukromém vlastnictví, cenovém mechanismu a Principu neagrese, dokáže efektivně alokovat zdroje, vyřešit ekologické problémy a zajistit neomezený lidský rozvoj.
Pokud se na tento argument díváme čistě optikou lidských interakcí a ekonomie, zní přesvědčivě – a v jistém smyslu je přesvědčivý. Rakouská škola má v tomto bodě silný argument: trh koordinuje směnu lidských preferencí lépe, než to dokáže jakýkoliv dosud navržený plánovací aparát. A je třeba říct nahlas i to ostatní, aby nikdo protistraně neupíral, co jí přísluší: anarchokapitalista může mít pravdu, že fiat peníze a státní militarismus destrukci urychlují. Může mít pravdu, že soukromé soudy by mnoho lokálních sporů řešily lépe než státní byrokracie. Může mít pravdu, že státní intervence systematicky deformují cenové signály a vytvářejí morální hazard.
Jakmile ale tuto teorii podrobíme zkoušce fyzikální reality – zákonům termodynamiky, vyčerpatelným gradientům (rozdíl v koncentraci energie nebo hmoty mezi dvěma místy) a konceptu plně obsazeného planetárního stropu (termodynamické maximum toho, čeho lze na Zemi udržitelně dosáhnout) –, ukáže se, že vyhrát debatu o alokaci nestačí. Protože problém civilizace není v tom, jak efektivně rozdělovat zdroje. Problém je v tom, že zdroje jsou jednorázové a planeta je konečná. Ani lepší alokace, ani tvrdší peníze, ani soukromá arbitráž nemění skutečnost, že průmyslová civilizace je proces přeměny koncentrovaných gradientů na rozptýlené odpady. Tržní fundamentalista vyhrává debatu o institucích – a stále prohrává s druhým zákonem termodynamiky.
Z tohoto pohledu není anarchokapitalismus lékem na nemoci civilizace. Je to dokonale promazaný motor pro urychlení jejího konce.
1. Fatální slepota cenového mechanismu
Základním kamenem volného trhu je předpoklad, že cena nese všechny potřebné informace o vzácnosti. Když dochází ropa, její cena stoupne, což motivuje trh najít alternativu. Misesův a Hayekův argument je ve svém rámci správný – a historicky ověřený: centrální plánovači skutečně nedokázali alokovat zdroje tak dobře jako cenový mechanismus. Problém je v tom, co tento rámec nezachycuje.
Tržní cena barelu ropy neodráží jeho skutečnou termodynamickou hodnotu – miliony let zachyceného solárního toku a obrovskou geologickou práci planety. Odráží pouze náklady na jeho vytěžení v daném okamžiku. Když trh nacení barel na osmdesát dolarů, chová se, jako by šlo o obnovitelný produkt, který lze nahradit něčím jiným. Ale dar na jedno použití nahradit nelze. Trh neumí vyrobit nový atom fosforu ani nahradit hlubokou ornici. Cenový mechanismus řeší lokální nedostatek tím, že přesměruje kapitál k vytěžení jiného, dosud nedotčeného gradientu. Neřeší vyčerpání planety – pouze ho efektivněji organizuje.
To není morální selhání trhu. Je to strukturální slepota. Cena je informace o lidské poptávce, ne o fyzikálním stavu planety.
Libertariánská odpověď na tuto námitku je známá: skutečným zdrojem není ropa ani fosfor, ale lidský mozek. Když se gradient vyčerpává, rostoucí cena nevygeneruje nový atom, ale vygeneruje inovaci. Lidé přejdou na jiný zdroj dávno předtím, než ten starý dojde. Toto je jádro Simonovy teze o „ultimátním zdroji“ a v určitém historickém okně se zdá být potvrzena – Simon vyhrál slavnou sázku s Ehrlichem právě proto, že v konkrétním desetiletí inovace předběhla vyčerpání. Problém je v tom, co tato teze předpokládá: že inovace je bezpodmínečná a neomezená. Ale každá inovace je fyzikální operace. Vyžaduje energii, materiály, fungující infrastrukturu a dostupné gradienty, z nichž může čerpat. Inovace ani substituce nejsou kouzelným zdrojem mimo termodynamiku – jsou to procesy uvnitř ní. A proces, který závisí na klesajících gradientech, nemůže být odpovědí na jejich klesání.
Existuje ale sofistikovanější verze téhož argumentu: problém není v trhu samotném, ale v penězích. Zastánci rakouské školy – a spolu s nimi bitcoinová komunita – tvrdí, že hlavním akcelerátorem destrukce jsou inflační fiat peníze. Centrální banky vytvářejí kredit z ničeho, což umožňuje financovat projekty, na které by při tvrdých penězích nikdo neměl kapitál. Zdravé peníze – ať už zlatý standard, nebo Bitcoin – by kreditní expanzi omezily a tím zpomalily drancování planety.
Na tomto argumentu je dílčí kus pravdy: fiat systém skutečně snižuje náklady na mobilizaci kapitálu a může tempo spotřeby gradientů marginálně urychlit. Historický záznam mu ale dává jen omezenou váhu. Britská industriální revoluce, americká koloniální expanze, zlatá horečka v Kalifornii i v Klondike, masivní těžba mědi, uhlí a železa v 19. století, otevření blízkovýchodních ropných polí – to vše proběhlo za zlatého standardu nebo přímo zlatých mincí. Drancování není dítětem fiat měny. Je dítětem průmyslové civilizace. Tvrdé peníze drancování nezastavily; jen ho denominovaly. A to vlastně podporuje hlubší tezi tohoto článku: směr civilizačního metabolismu je nezávislý na monetárním režimu. Cenový mechanismus zůstává slepý k termodynamické hodnotě bez ohledu na to, čím denominujete směnu. A Bitcoin, jakkoliv je monetárně disciplinovaný a potenciálně revoluční, je sám o sobě termodynamická operace – jeho těžba spotřebovává energii a vyžaduje hardware z vyčerpatelných kovů. Zdravé peníze mohou změnit, kdo a kdy gradient spálí. Nemohou změnit, že se spálí.
Totéž platí pro radikálnější verzi téhož snu: agorismus. Představa, že přesunem ekonomické aktivity do šedé ekonomiky, šifrované komunikace a kryptoměn se lze osvobodit od systému a vybudovat paralelní, soběstačnou společnost bez státu. Z pohledu politické filozofie je to konzistentní strategie. Z pohledu fyziky je to iluze. Agoristické sítě – servery, routery, těžební farmy, šifrovaná infrastruktura – sedí na přesně stejném technologickém exoskeletu jako stát, který chtějí vyhladovět. Jsou napájeny ze stejných elektráren, závislé na stejných dodavatelských řetězcích, postavené z týchž vyčerpatelných kovů. Agorista nesoutěží se státem o svobodu. Soutěží s ním o to, kdo dřív spálí zbytky paliva v nádrži.
2. Princip neagrese a fyzika bez plotů
Anarchokapitalisté tvrdí, že tragédii obecní pastviny vyřešíme privatizací. Pokud mi patří les, nezničím si ho. Vše se navíc řídí Principem neagrese – nikdo nesmí poškodit majetek druhého. Tento argument předpokládá, že vlastnické hranice jsou fyzikálně nepropustné. Že to, co dělám na svém pozemku, zůstane na mém pozemku.
Libertariánská obrana v tomto bodě zní: NAP je právní a etický konstrukt, který se týká lidského jednání a úmyslu, ne termodynamických toků. Rothbard argumentoval, že aby emise nebo entropie byly považovány za agresi, musí oběť prokázat jasnou, kauzální a hmatatelnou škodu na svém konkrétním majetku. Změna albeda planety (schopnosti povrchu odrážet teplo) je z pohledu práva příliš difúzní. Příroda nemá žádná práva – práva mají jen konkrétní lidé ke konkrétnímu ohraničenému majetku.
Tato obrana je formálně korektní – v rámci libertariánské ontologie. Problém je v tom, že tato ontologie je neúplná. Právo, které nevidí fyziku, je právo, které legitimizuje destrukci. Rothbardovo kritérium „hmatatelné škody“ funguje ve světě, kde jsou dopady lokální a sledovatelné. Ve světě propojených planetárních cyklů je ale každá průmyslová operace difúzní agresí – a to, že ji právní rámec nevidí, neznamená, že neexistuje.
Anarchokapitalisté si představují, že znečištění vyřeší soukromé arbitrážní soudy: majitel poškozeného pozemku zažaluje znečišťovatele a trh spravedlnost zajistí. To funguje pro popílek padající na sousedovu střechu. Ale kdo zažaluje koho za drobný, nevratný příspěvek ke snížení planetární nosné kapacity? Kdo je žalobce, když škoda je rozptýlená mezi osm miliard lidí a nespočet dalších organismů? Termodynamická škoda nemá žalobce, nemá obžalovaného a nemá soudce – protože se neodehrává mezi dvěma vlastníky, ale mezi civilizací a planetou. Příroda neumí přijít k soudu a říct: „Koukejte, jak mi ublížili. Chci nápravu.“ Svého žalobce odhalí až tím, že začne sama kolabovat – a v ten moment už je hra dohraná.
Fyzika žádné ploty neuznává. Planeta je systém materiálně uzavřený a energeticky otevřený – přijímá 174 petawattů solárního toku a odvádí odpadní teplo do vesmíru. Díky tomu může biosféra lokálně snižovat entropii, aniž porušuje druhý zákon. Tento tok ale není volnou ekonomickou kapacitou čekající na využití. Je už zapojený do planetární energetické bilance – pohání koloběh vody, regulaci klimatu, tvorbu půdy, cirkulaci živin. Každé jeho masivní přesměrování má systémové důsledky. Civilizace nepřibírá z volné kapacity. Restrukturalizuje planetární tok, na kterém je sama závislá.
Námitka, že civilizace využívá jen zlomek solárního toku a že pouště, oceány a městské střechy jsou „prázdné“ a čekají na solární panely, vychází z představy, že to, co lidé přímo nevyužívají, je bez funkce. Ale pouště regulují planetární albedo. Oceány pohánějí atmosférickou a termohalinní cirkulaci. Každý povrch na planetě hraje roli v energetické bilanci celého systému. „Prázdné“ jsou tyto plochy jen z hlediska lidské ekonomiky – z hlediska planetárního motoru jsou součástí jeho kalibrované rovnováhy.
Problém civilizace tedy není v tom, že generuje entropii – to dělá i dýchající strom. Problém je v tom, že civilizace narušuje hmotné a biogeochemické cykly rychlostí, kterou biosféra nedokáže opravovat, a čerpá jednorázové geologické gradienty, které žádný solární tok neobnoví.
Když jako soukromý vlastník vykácím svůj les, abych tam zřídil solární farmu nebo založil pšeničné pole, z lidského hlediska jsem nikoho neokradl. Z fyzikálního hlediska jsem ale změnil albedo povrchu a narušil lokální evapotranspiraci. Stromy už neodpařují vodu, hydrologický cyklus se posunul, sousedovi o pět set kilometrů dál kvůli tomu neprší. Neposlal jsem na něj armádu, ale termodynamicky jsem ho poškodil. Sebral jsem část planetárního motoru pro sebe.
A tím se dostáváme k hlubšímu problému. Aby mohl soukromý vlastník na svém pozemku udržovat vysoce komplexní řád – postavit datové centrum, továrnu, nebo i jen dům z betonu a oceli –, musí nevyhnutelně vygenerovat ještě větší množství neuspořádanosti ve svém okolí. Teplo a rozbité materiálové cykly nelze udržet za plotem. To je druhý zákon termodynamiky a žádná smlouva ho nezruší.
K tomu přistupuje třetí rozměr: krádež geologického času. Kdo první smísí svou práci s panenskou přírodou, stává se podle Lockeova pravidla jejím oprávněným vlastníkem. Libertarián namítne, že neexistuje žádný „budoucí člověk“, který by měl k nevytěžené ropě právo už dnes – před objevením a vytěžením nebyl gradient pro lidstvo vůbec zdrojem, byl jen bezcennou hmotou v zemi. Termodynamika ale říká něco jiného: že ložisko ropy nebo mědi je vyčerpatelný gradient, který se tvořil miliony let. Je to jednorázový dar. Tím, že ho vytěžíte a spálíte, jste nevratně snížili nosnou kapacitu celé planety – ne pro abstraktní „budoucí generace“, ale pro všechny současné obyvatele planety, kteří jsou na fungování biosféry závislí právě teď. Lockeovo pravidlo předpokládá, že přivlastnění jednoho kusu ponechává „dost a stejně dobrého“ pro ostatní. Na konečné planetě s klesajícími gradienty je tento předpoklad fyzikální fikcí.
A tady je třeba říct něco ještě zásadnějšího. Planeta Země je nesmírně složitý systém, kalibrovaný miliardami let nepřetržitého provozu. Všechny gradienty, které za tu dobu vytvořila, jsou její – jsou funkčními součástmi jejího regulačního mechanismu. Fosilní paliva nejsou „bezcenná hmota v zemi čekající na objevení“. Jsou součástí planetárního uhlíkového cyklu. Zásoby fosforu, kovů, podzemních vod – to všechno má svou roli v systému, který funguje čtyři miliardy let. Představa, že tyto gradienty jsou „přírodní zdroje“ určené k vytěžení, je antropocentrická iluze. Nikdy nebyly naše. A kdybychom za ně museli zaplatit plnou termodynamickou cenu – cenu za miliardy let geologické práce, která je vytvořila, a za škodu způsobenou jejich odebráním z planetárního systému –, civilizace by na první barel ropy nikdy neměla.
Pokud Princip neagrese rozšíříme z čistě právní roviny na fyzikální dopady – a fyzika žádné jiné rozšíření neuznává –, pak ho průmyslová civilizace splnit nemůže. Nikoli proto, že by jednotlivci jednali se zlým úmyslem, ale proto, že samotný akt udržování technologického exoskeletu generuje dopady, které vlastnické hranice neudrží. Nelze vytvořit uspořádanost ve svém soukromém městě, aniž by se entropie – odpadní teplo, narušené cykly, rozptýlené toxiny – rozlila přes vlastnické hranice do celého planetárního systému. Libertarián může s touto rozšířenou definicí NAP nesouhlasit a trvat na úzce právním pojetí. Ale fyzika potvrzení nepotřebuje – jen rozšířený NAP uplatňuje, ať se nám to líbí, nebo ne.
3. Trh jako dokonalý urychlovač
Zastánci volného trhu správně poukazují na to, jak strašlivě neefektivní, zkorumpovaný a byrokratický je stát. Stát plýtvá obrovským množstvím energie a brzdí inovace. To všechno je pravda.
A to je možná přesně to jediné, co nás ještě drží při životě.
Nejde o mechaniku motoru, ale o mechaniku ekonomiky. Státní regulace, neefektivita a byrokracie zdražují každou jednotku ekonomického výstupu. Daně, povolovací řízení, korupční náklady, neefektivní logistika – to vše zvyšuje cenu zboží a služeb a tím tlumí poptávku. Libertarián zde oprávněně namítne, že státní neefektivita neznamená úsporu zdrojů pro budoucnost – znamená, že se pálí zbytečně a destruktivně na války, dotace do nefungujících odvětví a byrokratický aparát. To je pravda. Stát není dobrý správce gradientů. Ale z termodynamického hlediska je podstatný celkový objem spotřeby, ne její kvalita ani její adresát. Špatně spálená energie je stále energie, která nebyla investována do další akcelerace systému. A drahá ekonomika je z pohledu planety jediný systémový brzdový mechanismus, který vůbec funguje.
Co ale udělá dokonale efektivní motor připojený ke konečné nádrži s palivem? Nebude jezdit dál. Bude ho používat víc lidí, na víc cest, k víc účelům. Tady vstupuje do hry rebound efekt a v silnější verzi Jevonsův paradox: zvýšení efektivity uvolní kapitál, sníží reálné náklady a vytvoří prostor pro novou poptávku. Empirická literatura není jednotná v tom, zda každé zvýšení efektivity vede k absolutně vyšší spotřebě – Sorrellův klasický přehled literatury zůstává v této otázce opatrný. Shoduje se ale v tom, že rebound efekty jsou systémové, často podstatné a že úspory plynoucí ze zvyšování efektivity v tržním prostředí systematicky nezůstávají na účtu planety. Svobodný trh nezná koncept „dost“. Jeho algoritmem je neustálý růst komplexity, neustálé hledání nových gradientů k vytěžení. A čím méně tření v ekonomickém systému, tím méně překážek tomu hledání stojí v cestě.
A tohle nejsou spekulace. UNEP Global Resources Outlook 2024 dokumentuje, že globální těžba materiálů se za posledních padesát let ztrojnásobila a že bez radikální politické změny vzroste do roku 2060 o dalších šedesát procent. Energy Institute Statistical Review of World Energy 2025 ukazuje, že globální spotřeba primární energie v roce 2024 dosáhla rekordních přibližně 592 exajoulů, vzrostla rychleji než desetiletý průměr a že fosilní paliva stále tvoří kolem 86 % primárního energetického mixu. Tato čísla nepocházejí ze zaostávajících rozvojových ekonomik. Pocházejí z civilizace, která už tři desetiletí pořádá klimatické konference a slibuje dekarbonizaci. Tržní struktura dělá přesně to, co od ní teorie očekává – maximalizuje směnu. A směna je v posledním kroku směna gradientů za odpadní teplo.
Častá námitka zní: ale co dematerializace? Materiálová intenzita na jednotku HDP v rozvinutých zemích skutečně klesá – iPhony jsou lehčí, výroba přesnější, logistika efektivnější. To je pravda, ale je to pravda o relativní intenzitě. Absolutní globální spotřeba materiálů a energie rok od roku roste, protože efektivnější využití uvolní kapitál pro další expanzi. A pod celou touto debatou o dematerializaci leží fyzikální dno, které nelze prorazit žádnou inovací: osm miliard lidí potřebuje každý den jíst a pít, a veškerá hospodářská zvířata a plodiny, které nás živí, musí být krmeny, zalévány a hnojeny. Nelze dematerializovat kalorii. Nelze digitalizovat fosfor. Nelze optimalizovat pitnou vodu na nulu. Biologický základ civilizace je neredukovatelný hmotný tok – a ten roste s každým dalším člověkem a každým dalším kusem dobytka.
Technologičtí optimisté v tomto bodě namítnou, že dokonale efektivní motor neurychlí konec, ale umožní únik – k fúzní energii, těžbě na asteroidech, masivnímu geoinženýringu. Planetární strop je pro ně jen dočasnou překážkou. A je pravda, že přechod z chemických vazeb na jaderné síly představuje skok v energetické hustotě o několik řádů – fúze není jen „další zdroj”, je to kvalitativně jiná fyzika. Problém ale není v tom, kolik energie fúze teoreticky nabízí. Problém je v tom, jak se k ní dostat. Fúzní reaktor vyžaduje vzácné materiály, extrémně komplexní infrastrukturu a desetiletí výzkumu financovaného ze současných klesajících gradientů. Raketa na asteroid potřebuje startovací balíček z pozemských zdrojů, které právě docházejí. A obojí generuje odpadní teplo, které při dostatečné spotřebě energie začne samo ohřívat planetu.
A i kdybychom postoupili do nejvzdálenější sci-fi – fúze hmoty a antihmoty, replikátor schopný materializovat hmotu z čisté energie –, druhý zákon termodynamiky by zůstal. Každá taková přeměna je nevratný proces s nárůstem entropie a generuje odpadní teplo. Civilizace dostatečně energeticky vybavená, aby si replikovala materiály z čisté energie, by ohřívala vlastní planetu rychleji, než by to měřitelně řešilo její spotřební problém. A pořád by potřebovala startovací balíček – tu úplně první dávku exergie, infrastruktury a komplexity, kterou lze získat jen z gradientů, které už dnes mizí. Termodynamika neoceňuje úroveň technologie. Stejně se vztahuje na pazourek, tranzistor i hypotetický replikátor.
4. Iluze cirkulární ekonomiky
V tomto bodě zbývá poslední úniková cesta: zelená. Pokud čistý trh planetu spálí příliš rychle, proč ho prostě nepřepojit na cirkulární ekonomiku? Uzavřeme materiálové cykly, eliminujeme odpad a budeme provozovat civilizaci bez toho, abychom poškozovali biosféru.
Zní to rozumně. Při bližším pohledu je to ale fyzikálně klamavé – a je třeba říct přesně proč, protože povrchní verze tohoto argumentu se občas používá i k odmítání recyklace jako takové.
Robert Ayres správně poznamenává, že druhý zákon termodynamiky sám o sobě nezakazuje vysokou míru recyklace, pokud má systém k dispozici dostatečný exogenní zdroj exergie a dostatečně velké zásobníky neaktivních materiálů. Částečná recyklace funguje a je užitečná. Šrotová ocel, recyklovaná měď, kompostování biologického odpadu, znovuzpracovaný hliník – to všechno jsou reálné, pozorovatelné a hodnotné cykly. Co fyzika ale nepřipouští, je dokonale uzavřený metabolismus zachovávající současnou komplexitu a růst. Recyklace nikdy není 100 %. Materiály se při směně, slévání, oddělování a chemickém přepracování ztrácejí, mísí a degradují. Antonio a Alicia Valero to formulují jasně: nejsou to kruhy, ale spirály – každý další cyklus se odehrává s menším množstvím dostupné exergie a s horší kvalitou zbytkového materiálu.
Aby mohla být vykonána jakákoliv užitečná práce – postavení domu, ukování meče, spuštění serveru –, musí energie a hmota téct z místa s vysokou koncentrací do místa s nízkou. Představte si vodní mlýn: kolo se točí jen proto, že voda padá shora dolů. Jakmile spadne, cyklus se z hlediska mlynáře otevřel. Pokud by chtěl vodu pumpovat zpět nahoru, spotřebuje na to víc energie, než mu kolo vyrobilo. Civilizace je obrovský mlýn. Tvorba odpadu – otevřený cyklus – je fyzikálním důkazem, že civilizace vůbec něco dělá.
Biosféra má své cykly uzavřené proto, že organismus je zároveň recyklátor i materiál. Houba, která rozkládá dřevo, je postavená ze stejných stavebních bloků a funguje při podobně nízkých teplotách. Civilizace ale vznikla přesně v momentě, kdy z tohoto pravidla vystoupila. Začala používat kovy, křemík a syntetické polymery – materiály, jejichž oddělení a spojení vyžaduje obrovské množství energie a které biosféra nevidí. Aby člověk vyrobil procesor nebo solární panel, musí vytvořit sloučeniny, které se v přírodě nevyskytují. Samotný akt vybudování civilizační infrastruktury je aktem otevření materiálového cyklu.
A co by se stalo, kdyby civilizace skutečně dokonale uzavřela své materiálové toky? Nemohla by fungovat. Veškerá dostupná energie by musela jít na zachytávání rozptýlených molekul, čištění a rekonstrukci stávajícího – a nic by nezbylo na údržbu složitosti, na reakci na vnější šoky, na cokoliv nového. Dokonale cirkulární civilizace by nebyla městem s bezodpadovými továrnami. Byla by to skupinka primátů s dřevěnými oštěpy, sedící v lese, který za ně jejich cykly uzavírá sám.
Cirkulární ekonomika v běžném významu – aspirace zvyšovat podíl recyklace, prodlužovat životnost výrobků, omezovat plýtvání – je rozumný inženýrský cíl. Cirkulární ekonomika v ideologickém významu – uzavřený metabolismus zachovávající průmyslovou komplexitu a růst – je oxymóron. Otevřený, lineární cyklus těžby a vypouštění odpadu není selháním civilizace, jež se dá inženýrsky napravit. Je to její definiční znak. Bez něj by nemohla fungovat.
5. Lovec-sběrač: jediný fyzikálně konzistentní anarchokapitalista
Pokud vezmeme Princip neagrese vážně – ne jako rétorický nástroj, ale jako fyzikální požadavek –, dojdeme k závěru, který je pro anarchokapitalistu nesnesitelný.
Definujme NAP termodynamicky: nesmíte nevratně snížit planetární nosnou kapacitu pro ostatní a nesmíte do systému vnášet entropii, kterou systém nedokáže sám absorbovat. Při takové definici je jediná konfigurace lidské existence, která Princip neagrese neporušuje, skupina lovců a sběračů.
Lovci-sběrači nečerpají geologické gradienty. Žijí čistě z toho zlomku solárního toku, který biosféra zrovna v daném roce vyprodukuje – žijí z úroku, ne z jistiny. Jsou součástí recyklačního cyklu: co přírodě vezmou, jí vracejí ve formě biologického odpadu a nakonec i svého vlastního těla. Neexistuje žádný ztracený zbytek, žádná umělá entropie v podobě plastů nebo PFAS.
Námitka je nasnadě: ani lovci-sběrači nebyli bez dopadu. Vypalování pralesů měnilo albedo kontinentů už před desítkami tisíc let a lov pravděpodobně přispěl k vyhubení megafauny, což narušilo koloběh živin. To je pravda. Ale je to dopad v rámci opravné kapacity biosféry – dynamická rovnováha, ne jednosměrná destrukce. Rozdíl mezi lovcem-sběračem a průmyslovou civilizací není v tom, že jeden mění planetu a druhý ne. Rozdíl je v tom, že jeden operuje v měřítku, které biosféra stíhá absorbovat, a druhý ji systematicky překračuje.
To je logicky nevyhnutelný závěr. Kdo trvá na termodynamicky rozšířeném dodržování Principu neagrese, musí zahodit svůj smartphone, svléknout si syntetické oblečení a odejít do lesa. Všechno ostatní je provozování technologického exoskeletu, a tedy – z pohledu rozšířené fyzikální definice – strukturální agrese vůči zbytku planety.
Závěr: Iluze volby
Spory mezi centrálními plánovači a anarchokapitalisty jsou z pohledu fyziky irelevantní. Je to hádka o to, kdo bude sedět za volantem auta, které letí ze skály.
Socialismus je oheň, který dusí sám sebe vlastní neschopností a nekvalitním přikládáním, ale přesto pálí okolní les. Anarchokapitalismus je dokonale okysličený, inženýrsky optimalizovaný plamenomet. Je logicky bezchybný a tržně spravedlivý. Své okolí spálí s maximální efektivitou, nevyplýtvá ani jedinou jiskru nazmar a u každého shořelého polena přesně spočítá jeho cenu.
Na faktu, že palivo je konečné, že planetární strop je neúprosný a že po vyhasnutí zbudou jen termodynamické trosky, to nezmění vůbec nic. Anarchokapitalismus není únikem z termodynamické pasti. Je to jen způsob, jak v ní vyhořet jasnějším plamenem.
Zbývá otázka, kterou v tuto chvíli položí každý čtenář: Kritizujete trh i stát – tak co tedy navrhujete?
Nic. A právě v tom je jádro problému.
Otázka „co navrhujete?” předpokládá, že existuje správná konfigurace společnosti, správný ekonomický systém nebo správná sada politik, která termodynamickou past vyřeší. Ale termodynamická past není politický problém. Je to fyzikální stav. Žádné uspořádání lidských institucí – ani trh, ani plán, ani jejich kombinace – nemůže zrušit fakt, že civilizace stojí na jednorázových gradientech a že každý její provozní den nevratně poškozuje planetární systémy. A ani superinteligence to nezmění. Můžete mít nekonečně chytrý algoritmus, ale ani ten neohne druhý zákon termodynamiky. Inteligence je optimalizátor – a optimalizátor připojený ke konečné nádrži ji vysaje chytřeji. Nevytvoří nové palivo z ničeho.
To neznamená, že je jedno, co děláme. Znamená to, že žádný systém nás nezachrání – a že představa záchrany je sama součástí pasti. Civilizace se nemůže reformovat tak, aby přestala spotřebovávat planetu, ze které je postavená.
Ale pro lidi žijící teď – a jiní tu nejsou – je jediná racionální volba oddalovat kolaps co nejdéle to půjde. Ne proto, že by šlo z pasti uniknout. Ale proto, že každý získaný rok je rok, ve kterém si lze užívat vymoženosti exoskeletu, lze se adaptovat, předávat znalosti a připravovat se na svět s radikálně nižší komplexitou. A pro systém samotný je to jediná možná trajektorie – hyperkomplexní globální civilizace s mnoha kritickými závislostmi nemůže ani zastavit, ani zpomalit. Tohle není naděje. Je to fyzikální pragmatismus.
A je tu ještě jedna věc, kterou je třeba říct nahlas. Až civilizace spadne zpět pod planetární strop – a spadne –, nespadne pod strop, jaký tu byl před ní. Spadne pod strop nižší. Vyčerpané gradienty se neobnoví. Poškozená biosféra nebude fungovat tak, jak fungovala před deseti tisíci lety. Civilizace po sobě nezanechá čistý štít, na kterém lze začít znovu. Zanechá poškozenou planetu a osm miliard lidí, kteří neumějí žít bez exoskeletu, který se právě rozpadá.
Kdy k tomu dojde, jaké síly kolaps urychlují a co bude potom – to jsou témata mé nadcházející knihy Dar na jedno použití: Civilizace je termodynamická past.
