Pokud hledáte dokonalou metaforu pro stav naší civilizace na konci roku 2025, nemusíte chodit dál než do brazilského Belému. Právě zde, v bráně Amazonie – v biologických plicích světa, které se nebezpečně blíží svému nezvratnému bodu zlomu – se v listopadu odehrálo třicáté dějství největšího diplomatického divadla naší doby: Konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, známá pod zkratkou COP30.
Pro ty, kdo tento proces nesledují detailně: COP (Conference of the Parties) je každoroční summit, kde se zástupci téměř dvou set zemí pokoušejí konsenzem řídit termostat planety. Je to vrcholný orgán, který má teoreticky moc přepsat pravidla globální ekonomiky a odvrátit klimatický kolaps. Letošní ročník měl být přelomový. Brazilský prezident Lula da Silva jej rámoval jako „Lidový COP“ a zavedl koncept „Globálního Mutirão“ – vypůjčený termín pro kolektivní komunitní mobilizaci. Měl to být moment, kdy se lidstvo podívá do očí umírajícímu pralesu a konečně zatáhne za záchrannou brzdu.
Realita však nemohla být odlišnější. Místo koordinované záchrany jsme byli svědky srážky rigidní byrokracie s chaosem reálného světa. V konferenčním centru vypukl skutečný požár a delegáti museli být evakuováni, zatímco venku bičovaly město tropické lijáky střídané nesnesitelným vedrem. Mezitím se za oceánem vrátila k moci administrativa Donalda Trumpa, která klimatickou změnu považuje za podvod, a geopolitická mapa světa, roztrhaná konflikty na Ukrajině a Blízkém východě, připomíná rozbité zrcadlo.
COP30 se nestal oslavou globální jednoty. Stal se pitevním stolem, na kterém se v přímém přenosu ukázalo, že náš multilaterální systém je ve stadiu klinické smrti a naše závislost na fosilní energii je imunní vůči diplomatickým deklaracím sepsaným na papíře.
Energetická realita vs. diplomatická fikce
Největší iluzí, kterou si v Belému světoví lídři vyprávěli, byla představa, že můžeme „vyjednat“ konec fyzikální závislosti. Očekávalo se, že po loňském politickém signálu z Dubaje přijde konkrétní plán na ústup od ropy, uhlí a plynu. Nestalo se tak. A z pohledu systémové analýzy to není překvapení.
Fosilní paliva nejsou jen zboží; jsou krví našeho metabolického systému, jak popisuji ve své knize Opice u kormidla. Saúdská Arábie, Rusko a další petrostáty neblokovaly dohodu jen z čisté zloby, ale z chladné kalkulace. Vědí, že světová ekonomika bez vysoké energetické hustoty fosilních paliv kolabuje. S Trumpem v Bílém domě, který slibuje opak, ztratil Západ jakoukoli páku.
Výsledný text „Globálního Mutirão“ je tak prázdnou skořápkou. Neobsahuje žádnou cestovní mapu, žádné závazné termíny. Je to vítězství termodynamické setrvačnosti nad politickou vůlí. Vzniká nám „dvourychlostní svět“: malá koalice ochotných, která se bude snažit o dekarbonizaci (a pravděpodobně čelit ekonomické stagnaci), a zbytek světa, který bude pálit vše, co hoří, aby udržel světla rozsvícená a HDP v růstu.
Finanční iluze: Hra na biliony
Čísla, která v Belému padala, jsou závratná, ale při bližším pohledu se rozpadají jako domeček z karet. Cíl mobilizovat 1,3 bilionu dolarů ročně zní impozantně. Ale realita? Pouze 300 miliard má být reálných veřejných peněz. Zbytek? To je ta stará známá píseň o „mobilizaci soukromého kapitálu“.
Je to klasický příklad kognitivního zkreslení a magického myšlení. Očekáváme, že soukromý sektor, jehož jediným evolučním imperativem je zisk, bude masivně investovat do projektů, jako jsou mořské hráze v Bangladéši nebo ochrana pralesa v Kongu – tedy do věcí, které generují nulový cash flow.
Tato „mezera v mobilizaci“ ve výši jednoho bilionu dolarů není nic jiného než účetní trik, jak předstírat řešení, zatímco necháváme rozvojový svět napospas fyzikálním následkům oteplení. Je to cynické přenesení rizika na ty, kteří mají nejmenší schopnost se bránit.
Amazonie jako rukojmí finančních trhů
Jediným zábleskem racionality – i když riskantním – je spuštění fondu Tropical Forest Forever Facility (TFFF). Konečně se začínáme posouvat od placení za „nekácení“ k placení za „službu“ stojícího lesa. Je to pokus vtisknout ekosystémům hodnotu v jazyce, kterému náš ekonomický systém rozumí – v penězích.
Ale i zde narážíme na limity našeho modelu. Fond má fungovat jako nadační jmění investované na finančních trzích. Jinými slovy: ochrana největšího deštného pralesa na světě je nyní závislá na tom, zda budou globální akciové trhy růst. Pokud přijde recese (což je v našem předluženém světě jen otázkou času), výnosy vyschnou a motorové pily se znovu rozběhnou naplno. Svázali jsme osud biosféry s kasinem globálního kapitalismu.
Článek 6: Komodifikace vzduchu
Po deseti letech se podařilo zprovoznit globální trh s uhlíkem (Článek 6). Diplomaté tleskají, ale z pohledu fyziky je to často jen přesouvání čísel v tabulkách. Spor o „vyhnuté emise“ a „odvolatelnost kreditů“ ukazuje, jak moc se snažíme vytvořit virtuální realitu, kde můžeme „odčinit“ naše emise tím, že zaplatíme někomu jinému, aby něco neudělal.
Riziko je zřejmé: zaplavení trhu „horkým vzduchem“ – kredity, které nemají reálný dopad na koncentraci CO2 v atmosféře, ale umožňují korporacím a státům tvrdit, že jsou „net-zero“. Je to účetnictví pro uklidnění svědomí, ne pro stabilizaci klimatu.
Prognóza: Dospělost ve věku následků
Co nám COP30 říká o budoucnosti? Cíl 1,5 °C je mrtvý. Sledovat ho dál je jako věřit, že se Titanic vyhne ledovci, který už prorazil trup. Směřujeme k oteplení o 2,6 °C až 2,8 °C, a to pouze za předpokladu, že státy splní to, co slíbily (což historicky nedělají).
Vstupujeme do éry, kde adaptace už není volbou, ale nutností pro přežití. Ztrojnásobení financí na adaptaci je sice krok správným směrem, ale v porovnání s exponenciálně rostoucími škodami je to kapka v moři.
Belém nám ukázal limity lidské schopnosti řešit komplexní, globální a abstraktní hrozby pomocí nástrojů z 20. století. Náš „kmenový mozek“ není nastaven na globální spolupráci v době nedostatku. Jakmile se zdroje ztenčí a tlak vzroste, maska solidarity padá. Konflikt v jednacím sále, kde Rusko přirovnalo rozvojové země k „dětem“, je jen ochutnávkou budoucí rétoriky.
Nemáme kormidlo pevně v rukou. Jsme pasažéři v systému, který má obrovskou setrvačnost. Jedinou racionální reakcí na výsledky COP30 není zoufalství, ale radikální realismus. Musíme přestat čekat na globální spásu z konferenčních sálů OSN a začít budovat odolnost zdola – na úrovni komunit, měst a bioregionů. Protože až přijde další „požár“, ať už metaforický nebo skutečný, evakuační plány shora pravděpodobně fungovat nebudou.
