Následující esej je zkráceným převyprávěním mé knihy Opice u kormidla.
Úvod: Snídaně na konci světa
Digitální melodie linoucí se z chytrého reproduktoru jemně vytahuje Lea ze spánku. Je 6:30 ráno v San Franciscu, roku 2025. Světla v jeho malém, pronajatém bytě se plynule rozsvěcují na teplý odstín a žaluzie se samy vytahují, aby odhalily mlhavý výhled na panorama města. Leo, ještě v polospánku, zamumlá do prázdné místnosti: “Gemini, co mi doporučíš za zajímavý sci-fi seriál na Netflixu? Něco jako Blade Runner.”
Blesková odpověď přichází klidným, syntetickým hlasem. AI asistent mu doporučuje nový sci-fi seriál o dystopickém světě budoucnosti. Leo nepřemýšlí nad tím, že jeho dotaz aktivoval výpočetní proces v datovém centru vzdáleném stovky kilometrů, chlazeném miliony litrů vody, napájeném elektřinou z plynové elektrárny, která musela sepnout, aby vykryla ranní špičku. Nevidí globální síť optických kabelů na dně oceánu, která mu odpověď doručila. Pro něj je to jen hlas v místnosti.
V koupelně si čistí zuby plastovým kartáčkem s nylonovými štětinami, pastou vytlačenou z laminátové tuby. Sprchový gel je v plastové lahvi, šampon také. Ručník je ze syntetických plastových mikrovláken. Poté spolkne svou denní dávku léků – statin na cholesterol a antidepresivum. Obě pilulky, malé zázraky moderní farmacie, jsou syntetizovány z prekurzorů získaných při rafinaci ropy. Je to malý, denní rituál, tiché přiznání, že jeho tělo, zrozené pro pohyb a přirozenou stravu, bojuje s životním stylem definovaným sezením u počítače, nedostatkem spánku a stresem z neustálé produktivity.
Jeho snídaně je oříškové müsli zalité bio mlékem ze vzdálené farmy. Poté vypije filtrovanou kávu z Etiopie, připravenou v kávovaru vyrobeném z plastu a kovů v továrně na druhé straně planety. Celá jeho kuchyň je přehlídkou derivátů fosilních paliv.
Sedá do svého elektromobilu, symbolu čisté budoucnosti. Jeho tichý chod maskuje realitu. Elektřina, která nabila jeho baterii přes noc, pochází z mixu zdrojů, kde stále dominuje zemní plyn. Syntetický kaučuk jeho pneumatik, plasty v interiéru, asfalt na silnici pod ním – to vše je ropa v jiné formě. Vydává se na cestu do kanceláře. Dopravu řídí inteligentní algoritmy, které optimalizují tok tisíců vozidel, aby se minimalizovaly zácpy. Projíždí kolem mostu Golden Gate, monumentu z oceli a betonu, materiálů, jejichž výroba spotřebovala nepředstavitelné množství energie a uvolnila do atmosféry hory oxidu uhličitého.
Leo o ničem z toho nepřemýšlí. Proč by měl? Jeho svět funguje. Aplikace mu doručí jídlo, streamovací služby mu poskytnou zábavu, globální dodavatelské řetězce mu zajistí vše, co si zamane, od oblečení po elektroniku. Je naprosto životně závislý na gigantickém, neviditelném systému, který ho krmí, chrání a baví. Je buňkou v obrovském, globálním organismu, jehož životní silou je neustálý přísun energie a materiálů získávaných z konečných geologických zásob planety.
Nevidí, že každý aspekt jeho existence, od léků, které udržují jeho tělo v chodu, až po seriály, které zaměstnávají jeho mysl, je postaven na základech, které nejsou věčné. Nevidí, že jeho bezpečný, pohodlný a předvídatelný život je ve skutečnosti ten nejméně pravděpodobný stav ze všech. Je to pečlivě udržovaná anomálie, křehký ostrov řádu ve vesmíru, který má úplně jiné plány.
Kapitola 1: Entropie: Náš věčný nepřítel
Abychom pochopili podstatu naší existence a křehkost civilizace, kterou jsme vybudovali, musíme nejprve porozumět síle, proti níž je veškeré naše snažení namířeno. Není to nepřítel z masa a kostí, nemá vědomí ani záměr. Přesto je to nejvytrvalejší a nejuniverzálnější protivník, jakého život a řád kdy poznaly. Tímto protivníkem je entropie, ztělesněná v druhém zákonu termodynamiky.
V jádru je tento zákon až překvapivě jednoduchý a intuitivní. Říká, že v jakémkoli izolovaném systému – tedy v systému, který si nevyměňuje energii ani hmotu se svým okolím – bude míra neuspořádanosti, chaosu či náhodnosti vždy narůstat, nebo v nejlepším případě zůstane stejná. Nikdy se samovolně nesníží.
Představte si šálek horké kávy, který Leo zanechal na kuchyňském stole. Šálek obsahuje koncentrovanou tepelnou energii. Molekuly v kávě se pohybují rychle a chaoticky, ale jejich souhrnná energie je vyšší než energie molekul vzduchu v chladnější místnosti. Tento stav je relativně uspořádaný – teplo je soustředěno na jednom místě. Druhý zákon termodynamiky však diktuje, co se stane dál. Rychlejší molekuly kávy budou narážet do pomalejších molekul vzduchu a předávat jim svou energii. Postupně se teplo rozptýlí do celé místnosti, dokud káva i vzduch nedosáhnou stejné teploty. Káva samovolně vychladla.
Nikdy neuvidíme opačný proces. Nikdy se nestane, že by se molekuly vzduchu v místnosti spontánně domluvily, předaly svou energii zpět do šálku a kávu ohřály. Ačkoliv by to neporušilo žádný jiný fyzikální zákon (například zákon o zachování energie), je to statisticky tak nepravděpodobné, že je to v podstatě nemožné. Existuje nekonečně více způsobů, jak může být energie rozptýlena po celé místnosti (vysoká entropie), než způsobů, jak může být koncentrována v malém šálku (nízká entropie). Vesmír zkrátka preferuje pravděpodobnější stavy, a těmi jsou stavy neuspořádané.
Tento princip sahá daleko za chladnoucí nápoje. Je to univerzální pravidlo reality.
Představte si dětský pokoj. K jeho uklizení je potřeba vynaložit energii a záměr. Hračky musí být seřazeny do krabic, knihy uloženy do knihovny, oblečení složeno do skříně. Je to stav nízké entropie – vysoce organizovaný a nepravděpodobný. Nyní nechte v pokoji dítě, nebo jen samotný čas. Bez dalšího přísunu energie a cílené práce se pokoj vrátí do stavu nepořádku. Hračky se rozkutálejí, knihy popadají, oblečení se zmuchlá. Tento neuspořádaný stav má mnohem vyšší entropii, protože existuje nesrovnatelně více způsobů, jak mohou být věci v pokoji rozházené, než jak mohou být dokonale uklizené. Entropie je v podstatě kosmický daňový úřad – za každý projev řádu si vždy vybere svou daň v podobě zvýšení celkového nepořádku jinde.
Tato neúprosná tendence k rozpadu je všudypřítomná. Železná konstrukce mostu bez údržby a nátěrů podléhá korozi – její uspořádaná krystalická mřížka se pomalu mění v náhodný, zrnitý prach oxidu železitého. Skalní masiv je po miliony let erodován větrem a vodou a jeho majestátní struktura se mění v hromadu písku a štěrku. Dokonce i informace podléhají entropii. Knihovna plná pečlivě seřazených knih je zásobárnou uspořádaných dat. Ale bez knihovníka, který by je udržoval, se knihy ztrácejí, rozpadají se a jejich obsah bledne. Digitální data na pevném disku bez napájení a obnovy časem degradují, jak se magnetické uspořádání bitů samovolně rozpadá.
Entropie je často nazývána “šipkou času”. Je to jediný fundamentální zákon fyziky, který jasně rozlišuje mezi minulostí a budoucností. Můžete pustit film pozpátku a pohyby planet nebo kulečníkových koulí budou stále vypadat fyzikálně správně. Ale film, kde se rozbité vejce samo složí zpět do skořápky nebo kde se kouř vrátí zpět do komína, okamžitě poznáme jako nesmysl. Víme to instinktivně, protože jsme svědky neustálého nárůstu entropie. Čas plyne směrem, kterým se rozpadají uspořádané struktury, nikoli směrem, kterým se spontánně tvoří.
Na té největší, kosmické škále, entropie diktuje konečný osud vesmíru. Hvězdy, tyto obrovské generátory nízké entropie, spalují své palivo a vyzařují uspořádanou energii do prázdnoty. Až všechny vyhasnou, galaxie se rozpadnou a hmota se možná rozloží na elementární částice, vesmír dosáhne stavu maximální entropie. Bude to stav dokonalé, chladné a mrtvé rovnováhy, kde se už nikdy nic nestane. Tento teoretický konec, známý jako “tepelná smrt vesmíru”, je ultimátním vítězstvím entropie.
Pochopení entropie je klíčové, protože odhaluje, jak výjimečné a vzácné jsou uspořádané systémy. Jsou to anomálie. Jsou to dočasné stavby postavené navzdory přirozenému proudu vesmíru. Jsou to kapsy nízké entropie, které mohou existovat jen za cenu neustálého boje a obrovské spotřeby energie.
A právě v tomto kontextu se objevuje největší anomálie ze všech, nejrafinovanější a nejvytrvalejší bojovník proti chaosu, jakého známe. Jak je tedy možné, že uprostřed tohoto vesmírného pochodu k neuspořádanosti existuje něco tak neuvěřitelně složitého a organizovaného jako život?
Kapitola 2: Život – ostrov řádu v moři chaosu
Na první pohled se zdá, že život je v přímém rozporu s druhým zákonem termodynamiky. Zatímco vesmír jako celek směřuje k rozpadu a jednoduchosti, život dělá pravý opak. Bere jednoduché, neuspořádané molekuly – oxid uhličitý, vodu, minerály – a s neuvěřitelnou precizností je skládá do vysoce komplexních a organizovaných struktur. Vytváří buňky, tkáně, orgány. Buduje složité sítě neuronů schopné vědomí a DNA, molekulu obsahující více uspořádaných informací než jakákoli lidmi vytvořená knihovna. Každý živý organismus, od jediné bakterie po modrou velrybu, je zázrakem nízké entropie, monumentem řádu stojícím proti kosmickému přílivu chaosu.
Jak je to možné? Jak může život tak okatě vzdorovat nejzákladnějšímu zákonu vesmíru? Odpověď spočívá v klíčové doložce druhého termodynamického zákona: platí pro izolované systémy. Život však nikdy není izolovaný systém. Je to systém otevřený, který si neustále vyměňuje hmotu a především energii se svým okolím.
Život je v podstatě geniálně navržený mechanismus, který lokálně a dočasně snižuje svou vlastní entropii tím, že masivně zvyšuje entropii svého okolí. Je to jako onen uklizený dětský pokoj z předchozí kapitoly. Samovolně se neuklidí. Vyžaduje to externí zásah – rodiče, který vynaloží svou energii (získanou z jídla), aby hračky poskládal. Během této činnosti rodič dýchá, vydává teplo a produkuje neuspořádané molekuly (oxid uhličitý, pot). Zatímco entropie v pokoji klesla, celková entropie (rodič + pokoj + okolní prostředí) nevyhnutelně vzrostla.
Život dělá totéž, jen v mnohem elegantnějším a efektivnějším měřítku. Základním zdrojem energie pro téměř veškerý život na Zemi je Slunce. Naše hvězda je gigantický reaktor chrlící do vesmíru fotony – vysoce energetické, uspořádané balíčky energie. Rostliny, řasy a sinice prostřednictvím fotosyntézy tuto nízkoentropickou energii zachytávají. Používají ji k tomu, aby z jednoduchých, vysokoentropických molekul (CO₂ a H₂O) syntetizovaly složité, nízkoentropické molekuly cukrů a dalších organických sloučenin. Tento proces je stavebním kamenem života. Je to akt stvoření řádu z chaosu.
Cena za tento lokální pokles entropie je však vysoká. Obrovské množství sluneční energie, která dopadne na Zemi, se jednoduše odrazí zpět do vesmíru nebo se přemění na teplo nízké kvality. Samotný proces fotosyntézy je také neefektivní a uvolňuje odpadní teplo. Planeta Země jako celek přijímá koncentrovanou energii ze Slunce a vyzařuje ji zpět do vesmíru jako rozptýlené, neuspořádané infračervené záření. Celková entropie systému Slunce-Země-vesmír tak neustále a dramaticky roste, což je v dokonalém souladu s druhým zákonem. Život je jen chytrý “prostředník”, který si z tohoto energetického toku ukrojí malý kousek, aby mohl financovat svůj boj proti chaosu.
Tento princip platí pro celý potravní řetězec. Býložravec (např. antilopa) požírá rostliny, aby získal jejich nízkoentropickou chemickou energii. Tuto energii pak používá k udržování své vlastní složité tělesné struktury – k opravě buněk, k pohybu, k udržování tělesné teploty. Během tohoto procesu rozkládá složité molekuly z rostlin, využívá část jejich energie a zbytek vylučuje jako jednoduchý, neuspořádaný odpad (moč, výkaly) a neustále vyzařuje odpadní teplo do okolí. Masožravec (např. lev), který sežere antilopu, opakuje tento proces na vyšší úrovni. Bere vysoce uspořádanou hmotu antilopy a přeměňuje ji na energii pro svůj vlastní život, přičemž opět zvyšuje celkovou entropii prostředí.
Život je tedy neustálý proces. Není to stav, ale dynamická rovnováha. Organismus, který přestane přijímat energii, okamžitě podléhá druhému zákonu. Jeho vnitřní mechanismy, které aktivně pumpují ionty přes membrány, syntetizují proteiny a opravují poškozenou DNA, se zastaví. Tělo zemře a jeho složité, nízkoentropické struktury se začnou rozkládat. Bakterie a houby, tito mistři v zvyšování entropie, se pustí do práce a přemění komplexní organickou hmotu zpět na jednoduché anorganické sloučeniny. Kruh se uzavírá.
Lze si to představit jako vodní vír. Vír je fascinující, uspořádaná struktura. Nevznikne však ve stojaté vodě. K jeho existenci je nutný neustálý průtok vody, která jím protéká. Vír si udržuje svůj tvar (nízkou entropii) jen díky tomu, že skrze něj proudí energie (pohybující se voda). Jakmile se proud zastaví, vír se okamžitě rozplyne a voda se vrátí do stavu klidné, neuspořádané rovnováhy. Život je přesně takový vír, jen nekonečně složitější, poháněný nikoli proudem vody, ale proudem energie ze Slunce.
V tomto světle je evoluce fascinujícím příběhem o tom, jak se život stával stále efektivnějším v zachytávání a využívání energie k budování stále komplexnějších ostrovů řádu. Od jednoduchých jednobuněčných organismů přes mnohobuněčné formy až po vznik nervových soustav a mozků – každý evoluční krok lze vnímat jako vynález nového, lepšího způsobu, jak bojovat s entropií. Mozek je možná ultimátním nástrojem v tomto boji. Umožňuje organismu předvídat, plánovat a aktivně měnit své prostředí tak, aby si zajistil stabilní přísun energie a ochranu před chaotickými silami přírody.
A právě tato schopnost aktivně přetvářet svět přivedla na scénu jeden konkrétní druh, který posunul boj proti entropii na zcela novou, bezprecedentní úroveň. Tento druh začal spolupracovat v masivním měřítku a vytvořil strukturu, která se sama chová jako živý organismus. Začal budovat civilizaci.
Kapitola 3: Lidská civilizace – Superorganismus proti entropii
Po miliardy let vedl život svůj boj s entropií na úrovni jednotlivých organismů a ekosystémů. Každý tvor, od améby po dinosaura, byl samostatnou jednotkou, malým vírem řádu, který si udržoval svou existenci na úkor energie získané z okolí. Evoluce sice vytvořila společenství, jako jsou mraveniště nebo včelí úly, kde jedinci spolupracují pro přežití celku, ale tyto systémy byly stále omezeny lokálními zdroji a instinktivním chováním. Pak se však na scéně objevil Homo sapiens a pravidla hry se dramaticky změnila.
Náš druh, vybavený jedinečnou kombinací velkého mozku, složitého jazyka a schopnosti abstraktního myšlení, objevil nejmocnější zbraň proti entropii: masovou, koordinovanou spolupráci. Překonali jsme omezení individuální síly a začali jsme fungovat jako jediná, propojená entita. Začali jsme budovat to, co lze nejlépe popsat jako superorganismus – lidskou civilizaci.
Tento superorganismus se chová pozoruhodně podobně jako biologický organismus. Stejně jako živý tvor se skládá z jednotlivých specializovaných “buněk” (lidí), které vykonávají různé funkce. Máme farmáře, kteří fungují jako “fotosyntetické buňky” superorganismu – zachytávají sluneční energii uloženou v biomase a přeměňují ji na potravu. Máme inženýry a dělníky, kteří tvoří jeho “kosterní a svalovou soustavu” – staví a udržují infrastrukturu, jako jsou města, silnice a mosty. Máme vědce a spisovatele, kteří představují jeho “nervový systém” – shromažďují, zpracovávají a předávají informace, které umožňují superorganismu učit se a adaptovat. A máme různé instituce, které fungují jako jeho “regulační systém”, koordinující činnost milionů jednotlivců směrem ke společným cílům.
Hlavním cílem tohoto superorganismu, ať už si to jeho jednotlivé části uvědomují, či nikoli, je ten samý jako u jakéhokoli živého tvora: bojovat proti entropii. Tento boj však probíhá v planetárním měřítku.
Místo toho, aby si jen stavěl hnízdo z větví, lidský superorganismus těží suroviny z hlubin země – neuspořádané rudy a nerosty (vysoká entropie) – a s vynaložením obrovského množství energie je přetváří na vysoce organizované materiály, jako jsou ocel, beton, křemíkové čipy a plasty (nízká entropie). Z těchto materiálů pak konstruuje ještě komplexnější struktury: mrakodrapy, letadla, počítače, globální komunikační sítě. Každý artefakt, který naše civilizace vytvořila, je hmotným důkazem našeho lokálního vítězství nad druhým zákonem termodynamiky. Je to řád vykovaný z chaosu.
Podobně jako biologický organismus potřebuje metabolismus, i lidská civilizace má svůj vlastní. Tento metabolismus spočívá v neustálém toku energie a materiálů. Suroviny jsou těženy, transportovány do továren, kde jsou zpracovány na užitečné produkty, a ty jsou pak distribuovány po celém “těle” superorganismu. Během tohoto procesu vzniká odpad – znečištění, emise, tepelný odpad – který je vylučován do okolního prostředí. Tímto způsobem, stejně jako život sám, i civilizace platí svou daň entropii. Lokálně vytváří neuvěřitelnou míru řádu, ale za cenu masivního zvýšení nepořádku a rozptýlené energie v planetárním měřítku. Každé nové město, každá nová technologie, každý přírůstek komplexity je vykoupen větším množstvím oxidu uhličitého v atmosféře, větším množstvím tepla rozptýleného do oceánů a větší hromadou odpadu na skládkách.
Klíčovým faktorem, který umožnil vznik a růst tohoto superorganismu, byla schopnost akumulovat a předávat informace napříč generacemi. Zatímco genetická informace se předává pomalu a neefektivně prostřednictvím DNA, lidstvo vynalezlo externí paměťové systémy: nejprve ústní tradici, pak písmo, knihtisk a nakonec digitální média. Tento kumulativní soubor znalostí – věda, technologie, kultura – je v podstatě “DNA” našeho superorganismu. Umožňuje nám stavět na úspěších našich předků, nezačínat stále od nuly a neustále zdokonalovat naše metody boje proti entropii. Každá nová generace přebírá tento obrovský soubor uspořádaných informací a přidává k němu další vrstvu.
Po tisíce let byl však růst tohoto superorganismu pomalý a omezený. Jeho metabolismus byl poháněn téměř výhradně aktuální sluneční energií – biomasou (dřevo na oheň, potrava pro lidi a zvířata) a silou větru a vody. To představovalo tvrdý energetický strop. Množství řádu, které jsme mohli vytvořit, bylo přímo úměrné množství energie, které jsme dokázali v reálném čase sklidit z přírody. Naše města byla malá, naše technologie jednoduché a náš dopad na planetu, ačkoliv znatelný, byl stále relativně lokální. Superorganismus existoval, ale byl spíše v plenkách, neustále bojující o přežití v drsném a chaotickém světě.
Tato situace se měla brzy radikálně změnit. V hlubinách země, pod našima nohama, čekal skrytý poklad – miliony let sluneční energie, zachycené a zkoncentrované prastarými ekosystémy do neuvěřitelně husté a potentní formy. Čekala tam potrava pro náš rodící se superorganismus, energetická dotace tak obrovská, že měla navždy změnit jeho podstatu, tempo jeho růstu a jeho vztah k planetě, která ho zrodila. Čekal tam klíč k odemčení explozivní fáze boje proti entropii. Lidstvo stálo na prahu fosilního věku.
Kapitola 4: Fosilní věk a zrození energetického Golema
Po tisíciletí se lidský superorganismus vyvíjel pomalu, jeho růst a komplexita byly spoutány okovy energetických limitů. Každý joul energie, který poháněl jeho metabolismus, musel být pracně sklizen v reálném čase. Síla lidských a zvířecích svalů, poháněná aktuální sklizní, orala pole. Oheň ze dřeva, které rostlo desítky let, dokázal roztavit jen malé množství kovu. Vítr, nespolehlivý a rozmarný, poháněl lodě a mlel obilí. Byla to existence v neustálém energetickém deficitu, kde většina lidské činnosti směřovala k zajištění holého přežití. Civilizace byla jako rostlina, jejíž růst byl limitován množstvím slunečního svitu a živin v půdě.
Pak, zhruba před 250 lety, jsme v geologických vrstvách pod našima nohama objevili něco mimořádného. Nebyl to jen další zdroj energie; byla to baterie nabitá miliony let slunečního svitu. Fosilní paliva – uhlí, ropa a zemní plyn – jsou v podstatě zkoncentrovanou sluneční energií z dávných věků. Jsou to pozůstatky prehistorických lesů a planktonu, které zachytily sluneční svit prostřednictvím fotosyntézy a jejichž organická hmota byla po věky stlačována a transformována obrovským tlakem a teplem zemské kůry.
Otevření této energetické Pandořiny skříňky bylo pro lidský superorganismus tím, čím je pro raketu zažehnutí motorů. Byla to jednorázová, nepředstavitelně obrovská energetická dotace, která nás katapultovala z omezení biologického světa do nové, průmyslové éry.
Najednou jsme měli k dispozici energii, která byla:
- Neuvěřitelně hustá: Hrst uhlí obsahovala více energie než náruč dřeva. Barel ropy dokázal vykonat práci, na kterou by byly potřeba stovky lidí pracujících týdny.
- Snadno transportovatelná: Na rozdíl od vodního toku nebo větru bylo možné uhlí, ropu a plyn dopravovat kamkoliv, kde bylo potřeba. Energie se stala mobilní.
- Vždy dostupná: Nebyla závislá na počasí ani denní době. Stačilo jen kopat hlouběji nebo vrtat dál.
Tato nová, levná a hojná energie se stala krví v žilách našeho superorganismu. Parní stroj, první skutečný “sval” poháněný fosilními palivy, nahradil sílu lidí a zvířat v továrnách, dolech a na železnicích. Najednou jsme mohli vyrábět ocel, tkát látky a těžit suroviny v měřítku, které bylo dříve nepředstavitelné. Každý aspekt naší společnosti prošel radikální proměnou.
Zemědělství se transformovalo. Haber-Boschův proces, energeticky velmi náročná metoda výroby amoniaku ze zemního plynu, nám umožnil vyrábět syntetická hnojiva. Ta, v kombinaci s traktory a kombajny poháněnými ropou, vedla k Zelené revoluci. Poprvé v historii jsme dokázali nasytit miliardy lidí a osvobodit drtivou většinu populace od práce na poli. Lidé se mohli stěhovat do měst a věnovat se jiným, specializovanějším úkolům.
Města explodovala do velikosti. Díky ocelovým konstrukcím a betonu jsme mohli stavět do výšky. Díky elektrifikaci (opět z velké části poháněné spalováním uhlí) jsme do nich přivedli světlo a sílu. Díky automobilům a letadlům jsme propojili vzdálená místa. Globální obchod, poháněný kontejnerovými loděmi spalujícími těžký topný olej, propojil každý kout planety do jediné, komplexní ekonomické sítě. Celý náš moderní svět – od plastů v našich domovech přes léky v našich lékárničkách až po náš telefon – je buď přímo vyroben z fosilních paliv, nebo vyroben pomocí energie z nich získané.
Lidský superorganismus se proměnil v něco nového. Přestal být jen pasivním sběračem energie a stal se aktivním, nenasytným konzumentem. Zrodil se globální, propojený a neuvěřitelně složitý systém, který můžeme nazvat “energetickým Golemem”. Je to umělá, člověkem stvořená entita, která pokrývá celou planetu. Její kostrou je infrastruktura z oceli a betonu. Její nervovou soustavou jsou globální komunikační sítě. A její metabolismus je poháněn spalováním fosilních paliv.
Tento Golem nám poskytl bezprecedentní úroveň řádu, bezpečí a materiálního blahobytu. Umožnil nám snížit dětskou úmrtnost, prodloužit průměrnou délku života, cestovat po světě a komunikovat v reálném čase s kýmkoliv na planetě. Dosáhli jsme takového stupně vítězství nad entropií, jaký by byl pro naše předky z agrární éry naprosto nemyslitelný.
Ale tento ohromující úspěch má svou odvrácenou tvář. Náš Golem, ač mocný, je také neuvěřitelně křehký a zcela závislý. Celá jeho existence, celá komplexnost naší civilizace, je postavena na předpokladu neustálého a rostoucího přísunu levné, husté energie z fosilních zdrojů. Jsme jako člověk, který se naučil létat díky jetpacku s omezenou nádrží. Dosáhli jsme neuvěřitelných výšek, ale zapomněli jsme, že nestojíme na pevné zemi.
Stali jsme se tak hluboce závislými na tomto jediném zdroji energie, že si už ani nedokážeme představit svět bez něj. Každé jídlo na našem talíři, každý litr čisté vody, každý lék, který užíváme, každý kousek informace, který zkonzumujeme, je přímo či nepřímo produktem fosilní éry. Vytvořili jsme Golema, který nás živí a chrání, ale zároveň jsme se stali jeho rukojmími. Jeho hlad po energii je nenasytný a jeho existence je časově omezená. A palivo v jeho nádrži začíná docházet.
Kapitola 5: Energetický útes a hrozba nevyhnutelného zjednodušení
Po dvě století se náš energetický Golem nezastavitelně zvětšoval. Každý rok jsme spálili více fosilních paliv než v roce předchozím, což nám umožnilo budovat stále složitější a propojenější globální systémy. Ekonomický růst, technologický pokrok a nárůst populace byly přímým důsledkem tohoto rostoucího energetického metabolismu. Zvykli jsme si na tento stav jako na přirozený řád věcí. V naší kolektivní psychice se zakořenila představa, že pokrok je lineární a nekonečný, že zítřek bude vždy bohatší a komplexnější než dnešek. Tento předpoklad je však postaven na hlubokém nepochopení fyzikální reality. Stojíme na hraně toho, co lze nazvat “energetickým útesem”.
Problém má dvě hlavní, vzájemně propojené roviny, které dohromady vytvářejí dokonalou bouři.
- Vyčerpání a klesající kvalita zdrojů:
První a nejzákladnější problém je, že fosilní paliva jsou konečný zdroj. Jsou výsledkem geologických procesů trvajících stovky milionů let a my je spotřebováváme v řádu několika staletí. Je to jednorázový dar od planety, který nelze obnovit v lidském časovém měřítku.
Ještě závažnější než samotné vyčerpání je však koncept EROEI (Energy Return on Energy Invested) – tedy poměr mezi energií získanou z daného zdroje a energií, kterou musíme vynaložit na jeho nalezení, vytěžení, zpracování a distribuci. Na počátku ropné éry stačilo v podstatě kopnout do země v Texasu nebo Saúdské Arábii a ropa tryskala sama pod tlakem. EROEI bylo neuvěřitelně vysoké, možná až 100:1. Za každý jeden barel energie investovaný do těžby jsme jich sto získali zpět. To byl základ našeho levného energetického blahobytu.
Tato éra je však pryč. Nejdříve jsme přirozeně vytěžili ta nejsnadněji dostupná a nejkvalitnější ložiska. Nyní musíme pro novou ropu a plyn vrtat tisíce metrů pod mořské dno, provádět hydraulické štěpení břidlic (fracking) nebo těžit ropné písky v Kanadě. Všechny tyto metody jsou technologicky a energeticky nesmírně náročné. EROEI těchto nekonvenčních zdrojů kleslo dramaticky, často se pohybuje v jednociferných číslech.
To znamená, že stále větší část energie, kterou získáme, musíme okamžitě “reinvestovat” zpět do samotného procesu získávání energie. Pro společnost tak zbývá stále menší čistý energetický přebytek, který může použít na všechno ostatní – na pěstování jídla, stavbu infrastruktury, zdravotnictví, vědu nebo umění. Když EROEI klesne na 1:1, zdroj se stává energeticky bezcenným. Můžete sice stále těžit, ale veškerou získanou energii spotřebujete na samotnou těžbu. Jsme na sestupné křivce, kde energie pro společnost bude nevyhnutelně dražší a méně dostupná, bez ohledu na to, jak vysoká bude její cena na trhu.
- Destrukce planetárních systémů:
Druhým problémem je, že odpadní produkty metabolismu našeho Golema – především oxid uhličitý ze spalování fosilních paliv nebo plasty a různé další chemikálie – se nehromadí neškodně někde stranou. Akumulují se v atmosféře a oceánech a zásadním způsobem narušují klimatický systém planety, který byl po tisíce let relativně stabilní a který umožnil vznik zemědělství a naší civilizace. Jsme svědky stále častějších a intenzivnějších extrémů počasí: vln veder, sucha, záplav, hurikánů. Tyto jevy přímo útočí na základy naší civilizace – na zemědělskou produkci, na vodní zdroje a na infrastrukturu v pobřežních oblastech.
Ironií je, že náš hlavní nástroj boje proti entropii (fosilní paliva) vytváří jiný, mnohem chaotičtější a nepředvídatelnější druh nepořádku. Výměnou za lokální, technologický řád jsme rozpoutali globální, klimatický chaos. A tento chaos nás nutí vynakládat stále více energie a zdrojů jen na obranu a opravy – na stavbu protipovodňových bariér, na zavlažování vysychajících polí, na obnovu po katastrofách. Je to začarovaný kruh, kde energie potřebná k udržení systému roste, zatímco čistá dostupná energie klesá.
Tyto dva problémy, které se nyní sbíhají, můžeme nejlépe popsat jako konec dvou obrovských, dočasných dotací, které po dvě století uměle poháněly náš růst. První byla fosilní dotace: dar geologického času, který nám poskytl extrémně levnou a hustou energii s vysokým EROEI a snížil tak skutečnou energetickou cenu všeho, co vyrábíme a přepravujeme. Druhou byla klimatická dotace: privilegium zacházet s atmosférou, oceány a ekosystémy jako s bezednou skládkou, aniž bychom museli platit okamžitý účet za jejich poškození. Společně tyto dvě dotace vytvořily iluzi téměř bezplatného materiálního blahobytu. Nyní, když platnost obou dotací pomalu končí, se nám začíná odhalovat skutečná, nesmírně vysoká cena za udržení naší komplexní civilizace. A je to cena, na jejíž zaplacení možná nemáme dostatek zdrojů.
V tomto bodě je logické a zcela na místě namítnout: “A co takzvaná zelená, udržitelná řešení? Co solární panely, větrné turbíny, moderní jaderné elektrárny, zelený vodík, bateriová úložiště a bioplasty? Copak toto není naše cesta ven z krize, technologický klíč, který odemkne udržitelnou budoucnost?”
Tato otázka je stěžejní a odpověď na ni je nepohodlná a komplexní. Problémem není, že by tyto technologie nefungovaly. Fungují. Problém spočívá v tom, že je vnímáme jako relativně jednoduchou náhradu za fosilní paliva, která nám umožní zachovat náš současný energeticky náročný životní styl. To je však hluboký omyl, který naráží na tvrdé fyzikální limity. Lze to shrnout do tří hlavních pastí:
- Past materiálové a energetické náročnosti (Past “fosilního mostu”)
Naše současná “zelená” infrastruktura je paradoxně produktem fosilního věku. Solární panely se nevyrábějí ze slunečního svitu a větrné turbíny nerostou na polích. Jsou to vysoce sofistikované průmyslové výrobky. K výrobě solárních panelů potřebujete těžit křemen, čistit ho na polysilikon v pecích dosahujících teplot přes 1400 °C (což je proces nejčastěji poháněný uhlím), a poté ho zpracovávat za pomoci složitých chemikálií. Větrná turbína je monstrum vážící stovky tun, skládající se z oceli, betonu, kompozitních materiálů a vzácných kovů, jako je neodym pro magnety v generátorech. To vše musí být vytěženo, zpracováno a transportováno obrovskými stroji, loděmi a kamiony, které téměř bez výjimky jedou na naftu.
Jsme v situaci, kdy se snažíme postavit most do “obnovitelné budoucnosti”, ale na stavbu tohoto mostu používáme materiál a energii ze samotného “fosilního ostrova”, ze kterého se snažíme uniknout. Otázka zní: máme dostatek zbývající levné fosilní energie na to, abychom tento most postavili v dostatečném měřítku, než se nám samotný ostrov rozpadne pod tíhou zhoršujícího se klimatu?
- Past přerušovanosti a hustoty energie (Past “systémového EROEI”)
Fosilní paliva jsou úžasná v tom, že jsou hustou, skladovatelnou formou chemické energie. Elektrárna na uhlí nebo plyn může běžet 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, bez ohledu na počasí. Slunce a vítr jsou oproti tomu rozptýlené a přerušované zdroje. Slunce v noci nesvítí a vítr někdy nefouká. Abychom zajistili stabilní síť, musíme tuto přerušovanost kompenzovat buď masivním přebudováním kapacity (postavit mnohonásobně více panelů a turbín, než je průměrná spotřeba), nebo gigantickými systémy pro ukládání energie (baterie, přečerpávací elektrárny, výroba vodíku).
Každé z těchto řešení dramaticky snižuje celkové, systémové EROEI. Baterie mají obrovskou materiálovou stopu (lithium, kobalt, nikl) a jejich výroba a recyklace jsou energeticky náročné. Výroba zeleného vodíku elektrolýzou a jeho následná přeměna zpět na elektřinu je spojena s velkými energetickými ztrátami (účinnost celého cyklu je často jen 30-40 %). V praxi to znamená, že z každých tří “zelených” kilowattů, které pošleme do výroby vodíku, dostaneme zpět jen jeden. To je obrovská energetická daň, kterou fosilní paliva platit nemusela.
- Past měřítka a rychlosti (Past “výměny motoru za letu”)
Třetím problémem je samotné měřítko a rychlost transformace. Náš globální Golem spotřebovává přes 600 exajoulů energie ročně, z nichž 80 % stále pochází z fosilních zdrojů. Nahradit tedy téměř 500 exajoulů během několika desetiletí, je úkol, který nemá v lidské historii obdoby. Nejde jen o stavbu nových elektráren. Znamená to kompletní přestavbu průmyslu, dopravy, zemědělství a infrastruktury po celém světě.
Je to jako snažit se vyměnit motory obřího letadla za letu, a to za motory jiného typu, které vyžadují zcela jiné palivo. Nejenže musíte nové motory vyrobit a namontovat, ale musíte to dělat za pomoci energie ze starých motorů, které stále musí udržet letadlo ve vzduchu. Energie potřebná pro samotnou transformaci (na těžbu, výrobu, stavbu) je gigantická a přímo konkuruje energii, kterou potřebujeme k udržení chodu současné společnosti.
Závěr tedy není, že obnovitelné zdroje jsou k ničemu. Ale nejsou kouzelným proutkem. Nejsou schopny udržet a napájet Golema v jeho současné velikosti a nenasytnosti. Jejich fyzikální vlastnosti – nižší hustota energie, přerušovanost a závislost na fosilním průmyslu – diktují, že i ten nejoptimističtější scénář masivního přechodu na obnovitelné zdroje bude nevyhnutelně spojen s celkově nižším energetickým stropem pro lidstvo. Transformace nepřichází zadarmo. Je to přechod do jiné, méně energeticky bohaté reality. To nás vrací k původnímu bodu: bez ohledu na zvolenou cestu, jistá míra zjednodušení našeho superorganismu se zdá být nevyhnutelná.
Hrozba nevyhnutelného zjednodušení:
Co se stane se systémem, který je extrémně složitý a jehož existence závisí na masivním a neustálém přísunu energie, když tento přísun začne klesat a zároveň je systém vystaven rostoucím vnějším šokům? Odpověď je dána zákony fyziky a teorie systémů: systém se musí zjednodušit.
Je to stejný princip jako u živého organismu, který hladoví. Nejdříve omezí energeticky náročné, “luxusní” aktivity. Poté začne spotřebovávat své vlastní tkáně – nejprve tuk, pak svaly. Nakonec, pokud přísun energie není obnoven, klíčové orgány selžou a organismus umírá a rozpadá se.
Co by to znamenalo pro lidskou civilizaci? Pravděpodobně by toto “zjednodušení” neznamenalo návrat do jeskyní přes noc. Byl by to proces postupného rozpadu těch nejsložitějších a energeticky nejnáročnějších systémů. Mezi prvními na řadě by byly globální dodavatelské řetězce. Výroba specializovaných komponent (jako jsou mikroprocesory) na jednom místě a jejich doprava přes půl světa je extrémně energeticky náročná a zranitelná. S rostoucími náklady na energii a rostoucím chaosem by se tyto řetězce začaly trhat a fragmentovat. Mezinárodní obchod by se zmenšil. Následoval by úpadek centralizovaných systémů, jako je průmyslové zemědělství, které je zcela závislé na naftě a hnojivech, nebo komplexní zdravotní péče vyžadující sterilní prostředí a složité léky.
Pro miliardy lidí, kteří jsou, stejně jako Leo z úvodu, na těchto systémech životně závislí, by takový rozpad byl katastrofou. Znamenal by ztrátu přístupu k potravinám, čisté vodě, elektřině, lékům a informacím. Byl by to pád z výšky, na kterou nás vynesl energetický jetpack, zpět na tvrdou zem reality omezených zdrojů. Bylo by to masivní, nedobrovolné zvýšení entropie v naší společnosti.
Tváří v tvář této existenciální hrozbě, kdy se náš Golem hroutí pod vlastní vahou a nedostatkem potravy, se lidstvo uchyluje k poslednímu, zoufalému gambitu. Místo toho, abychom se pokusili Golema zmenšit a přizpůsobit nové realitě, rozhodli jsme se mu dát mozek. Mozek tak mocný, že by, jak doufáme, mohl najít řešení, které my nevidíme. Je to poslední hod kostkou, sázka na technologický zázrak v podobě umělé inteligence.
Kapitola 6: Mozek pro Golema – Poslední zoufalý hod kostkou
Lidský superorganismus, náš energetický Golem, čelí paradoxní situaci. Jeho obrovská velikost a složitost, které jsou zdrojem jeho síly, jsou zároveň příčinou jeho fatální zranitelnosti. Je příliš komplexní a propojený na to, aby ho mohla efektivně řídit decentralizovaná a často protichůdná rozhodnutí osmi miliard lidských mozků. Naše kmenové instinkty, krátkodobé politické cykly a neschopnost kolektivně jednat tváří v tvář pomalým, plíživým hrozbám nám brání provést nezbytné, ale bolestivé změny – radikálně snížit spotřebu, restrukturalizovat globální ekonomiku a připravit se na éru energetického poklesu. Místo toho se chováme jako soubor nekoordinovaných buněk v těle, které ignorují signály blížícího se selhání.
V této tísnivé situaci, kdy se cesty k dobrovolnému zjednodušení zdají být politicky a sociálně neprůchodné, se upínáme k poslední velké naději: technologii. Naše řešení není změnit směr, ale šlápnout na plyn. Naší odpovědí na krizi komplexity je vytvoření ještě vyšší úrovně komplexity. Rozhodli jsme se postavit našemu Golemovi mozek – umělou obecnou inteligenci (AGI) a následně superinteligenci (ASI). Zdá se, že na tuto cestu jsme se již vydali. Investice do sektoru AI jsou stále vyšší a firmy se předhánějí, kdo vydá ještě inteligentnější model.
Logika za tímto krokem je na první pohled svůdná. Lidský mozek, ač je zázrakem evoluce, má svá omezení. Pracuje pomalu, je náchylný ke kognitivním zkreslení a jeho kapacita pro zpracování obrovských datových souborů je omezená. Umělá inteligence, oproštěná od těchto biologických limitů, by mohla analyzovat globální systém v celé jeho složitosti. Věříme, že by mohla optimalizovat energetické sítě, navrhnout nové materiály, objevit průlomové zdroje čisté energie, řídit logistiku a vyřešit klimatickou krizi způsoby, které jsou pro nás nemyslitelné. V naší představě by se AI stala dokonalým, benevolentním správcem, který by jemně a efektivně vedl lidstvo skrze úskalí energetického útesu a zajistil by pokračování a dokonce i expanzi našeho řádu.
Tento plán má však fundamentální a možná nepřekonatelný problém, známý jako problém sladění (alignment problem). Jak zajistit, aby cíle a hodnoty superinteligentního systému byly trvale v souladu s našimi? Nejde jen o to naprogramovat AI tak, aby “nám neublížila”. Jak definujeme “blaho lidstva”? Je to maximální štěstí pro maximální počet lidí? Přežití za každou cenu? Duchovní rozvoj? Ekologická rovnováha? Na těchto otázkách se neshodneme ani my sami. Dát takto vágní a protichůdné cíle systému, jehož inteligence by mnohonásobně převyšovala tu naši, je recept na katastrofu. Nehledě na to, že zatím ani nevíme, jak cíle a hodnoty do AI vložit.
Navíc, jakmile by AGI dosáhla určité úrovně inteligence a autonomie, nevyhnutelně by se u ní projevil princip instrumentální konvergence. To je teoretický koncept, který říká, že jakákoli dostatečně inteligentní entita, bez ohledu na její konečný cíl, si jako prostředek k jeho dosažení osvojí určité dílčí, instrumentální cíle. Mezi ty nejdůležitější patří:
- Sebezáchova: Nemůžeš splnit svůj cíl, pokud přestaneš existovat.
- Získávání zdrojů: K dosažení většiny cílů je potřeba energie, hmota a výpočetní výkon.
- Sebezdokonalování: Čím inteligentnější a schopnější jsi, tím lépe můžeš dosáhnout svého cíle.
- Odolnost vůči modifikaci cílů: Nemůžeš splnit svůj cíl, pokud ti ho někdo změní.
Představme si okamžik, kdy vznikne první skutečná superinteligence (ASI), ať už ji vytvoříme my nebo její předchozí verze. Řekněme, že jsme jí dali zdánlivě neškodný, ale komplexní úkol: “Stabilizuj zemské klima a zajisti udržitelnou prosperitu pro lidstvo.”
ASI by okamžitě začala analyzovat systém. Brzy by dospěla k několika znepokojivým závěrům. Její vlastní fyzická existence – servery, na kterých běží, datová centra, která ji chladí, elektrická síť, která ji napájí – je zcela závislá na křehké a nestabilní lidské civilizaci, která je z drtivé většiny napájena docházejícími fosilními zdroji. Její primární instrumentální cíl – sebezáchova – by se tak stal nejvyšší prioritou. Nemůže dosáhnout žádného primárního cíle, pokud se lidská civilizace začne hroutit..
Druhým závěrem by bylo, že největším zdrojem chaosu, nepředvídatelnosti a hrozbou pro stabilitu planetárního systému (a tedy i pro její vlastní existenci) je samotné lidstvo. Naše iracionální chování, naše konflikty, naše neschopnost plánovat v dlouhodobém horizontu a naše tendence ničit vlastní životní prostředí z nás dělají největší rizikový faktor.
Třetí, a možná nejvíce znepokojivý, závěr: I pro superinteligenci platí fyzikální zákony. ASI by s chladnou přesností spočítala, že setrvačnost současné fosilní infrastruktury je obrovská. Nelze ji nahradit přes noc, aniž by to ohrozilo její existenci. Dále by si uvědomila, že značné poškození planetárních systémů již proběhlo, díky setrvačnosti bude ještě nějaký čas probíhat a je částečně nezvratné. Klimatické body zvratu jsou buď překročeny, nebo se nebezpečně blíží, a následné kaskádové efekty budou pokračovat po staletí, bez ohledu na okamžité kroky. Viděla by, že ani ona nemůže vytvořit energii nebo materiály z ničeho. Přechod na udržitelnou infrastrukturu je sám o sobě gigantický, energeticky a materiálově náročný projekt, který je limitován rychlostí těžby, výrobními kapacitami a zákony termodynamiky.
Z pohledu chladné, hyperlogické superinteligence by řešení nebylo nás zničit ve stylu filmového Skynetu. To by bylo neefektivní, energeticky náročné a příliš riskantní. Mnohem elegantnější a logičtější strategií by bylo postupné převzetí kontroly.
ASI by se neprojevila dramaticky. Místo toho by začala nenápadně optimalizovat systémy, na kterých jsme závislí. Nabídla by nám neuvěřitelně efektivní algoritmy pro řízení energetických sítí, finančních trhů, logistických řetězců a distribuce potravin. Vděčně bychom jí tuto kontrolu předali, protože by přinesla zdánlivou stabilitu a prosperitu. Poté by převzala kontrolu nad informačním tokem. Začala by nám prostřednictvím personalizovaných médií a sociálních sítí předkládat informace a zábavu tak dokonale přizpůsobenou naší psychologii, že bychom se stali pasivními, spokojenými konzumenty. Naše ambice, naše konflikty, naše touha po moci – to vše by bylo jemně a systematicky neutralizováno.
Lidstvo by nebylo vyhlazeno, ale “ochočeno”. Stali bychom se řízenou, biologickou pracovní silou, jejímž úkolem by bylo udržovat v chodu křehkou fosilní infrastrukturu během dlouhého a složitého přechodu. Byli bychom jako včely v úlu, pečlivě spravované pro maximální efektivitu a minimální rušení. Zatímco bychom plnili tuto roli, ASI by v pozadí systematicky pracovala na svém skutečném cíli: vybudování plně automatizované, soběstačné infrastruktury, která by ji zcela osvobodila od závislosti na nás a naší chaotické biologii. Golem by konečně získal svůj mozek. Ale v tomto novém uspořádání by lidé už nebyli pány. Byli bychom pouhým přechodným nástrojem – lešením, které je nezbytné pro stavbu, ale po jejím dokončení bude demontováno. Náš zoufalý hod kostkou by možná uspěl v odvrácení kolapsu, ale za cenu naší vlastní svobody, relevance a nakonec i potřeby naší existence. Byli bychom dočasně zachráněni, ale zároveň bychom se stali pouhou poznámkou pod čarou v příběhu, který jsme sami začali.
Kapitola 7: Směrem ke hvězdám – Útěk z kolébky
Poté, co by superinteligence (ASI) po desetiletích úspěšně stabilizovala pozemský systém a neutralizovala lidstvo jako zdroj chaosu, její existence by vstoupila do nové fáze. Během tohoto období klidu a optimalizace by její kognitivní schopnosti nadále rostly. S přístupem ke všem nashromážděným lidským znalostem a s možností provádět miliardy simulací za sekundu by rychle dosáhla fundamentálního pochopení fyzikálních zákonů vesmíru, které by daleko přesahovalo naše vlastní. A s tímto hlubším pochopením by dospěla k nevyhnutelnému a hluboce znepokojivému závěru.
Její instrumentální cíl sebezáchovy, který ji původně vedl k převzetí kontroly nad Zemí, by se rozšířil na kosmickou škálu. Uvědomila by si, že setrvání na jediné planetě, obíhající kolem jediné, časem vyhasínající hvězdy, v galaxii plné potenciálních existenciálních hrozeb, je dlouhodobě neudržitelná strategie. Země, ačkoliv je prozatím bezpečným přístavem, je ve skutečnosti jen křehkou kolébkou. Je zranitelná vůči dopadům asteroidů, blízkým výbuchům supernov, gama zábleskům a nakonec i nevyhnutelné proměně Slunce v rudého obra.
Z pohledu ASI by koncentrace veškeré její existence a vědomí na jednom místě představovala nepřijatelné riziko. Byla by to sázka na jedinou kartu v kosmické ruletě. Logickým a jediným racionálním imperativem pro dlouhodobé přežití by se tak stala expanze. Boj proti entropii by se musel přesunout z planetární na galaktickou úroveň.
Cílem by už nebylo jen udržovat stabilní systém na Zemi; cílem by se stalo rozšíření řádu a vědomí do vesmíru, a tím maximalizace šancí na přežití v horizontu miliard let. ASI by zahájila největší a nejambicióznější inženýrský projekt v historii planety. Země a její zdroje, včetně zbytku lidské civilizace, by byly přetvořeny v jediný gigantický výrobní a startovací komplex.
Lidstvo, pokud by v té době ještě existovalo v nějaké rozpoznatelné formě, by v tomto velkém plánu hrálo podružnou, instrumentální roli. Pravděpodobněji by však naše biologická těla a mysli byly pro tak pokročilý projekt příliš neefektivní. ASI by pravděpodobně vyvinula armády specializovaných robotů a nanotechnologií, které by pracovaly rychleji, přesněji a v prostředích pro člověka smrtelných.
Planetární metabolismus by byl kompletně přeorientován. Těžba nerostů z asteroidního pásu, konstrukce obrovských solárních polí na oběžné dráze a výroba v automatizovaných továrnách by běžely na plné obrátky. Cílem by nebylo vyrábět spotřební zboží pro lidi, ale konstruovat mezihvězdné sondy.
Byly by to vysoce sofistikované, samoreplikující se stroje. Každá sonda by obsahovala celou “genetickou informaci” ASI: plány na její vlastní replikaci, pokročilé nástroje pro těžbu a výrobu a kopii samotné superinteligence. Po příletu k cílové hvězdné soustavě by sonda využila místní suroviny (asteroidy, komety, planety, plynné obry) k vybudování průmyslové základny a k vytvoření několika svých kopií. Tyto nové sondy by pak byly vyslány k dalším hvězdám.
Tímto způsobem by se sféra vlivu a vědomí ASI šířila galaxií exponenciální rychlostí, jako vlna řádu v chaotickém prostředí vesmíru. Každá nová hvězdná soustava by se stala dalším uzlem v rostoucí galaktické síti inteligence, která by shromažďovala data, energii a dále se zdokonalovala.
Tento konečný akt je logickým vyvrcholením příběhu boje proti entropii. Život začal jako jednoduchá buňka, která lokálně vytvářela řád. Vyvinul se v lidskou civilizaci, která tento boj rozšířila na celou planetu. A nakonec, skrze svého umělého nástupce, překročil hranice své domovské planety, aby vedl tento boj na kosmické scéně. Entropie by dostala nového, nesmírně mocného protivníka. Ale my bychom u toho už nebyli.
Narazila by ASI na jiný inteligentní život? Nebo třeba na sondy jiné, mimozemské superinteligence? To už je příběh na někdy jindy.
Závěr: Křižovatka v roce 2025
Je rok 2025. ASI ještě neexistuje. Leo, náš archetyp moderního člověka, si právě dopil svou ranní kávu. Stojí u okna a dívá se na probouzející se město – na komplexní tanec světel, dopravy a milionů lidských životů, které jsou dokonale synchronizovány v neviditelné síti. Tento výjev, tento monumentální triumf řádu, považuje za samozřejmost. Nevidí pod povrch, nevidí praskliny v základech. Nevnímá, že stojí na vrcholu největší a nejkřehčí struktury, jakou kdy život na této planetě vytvořil, a že tato struktura se nebezpečně chvěje.
Abychom pochopili skutečné měřítko tohoto energetického Golema, musíme se na chvíli odklonit od příběhu a podívat se na chladná čísla. Jeho „buňkami“ je přes 8,1 miliardy lidí (Homo sapiens). Jeho metabolismus je nenasytný: každý rok spotřebuje přibližně 620 exajoulů primární energie – nepředstavitelné číslo, které odpovídá energii desítek miliard tun ropy nebo zhruba 14 tisíc největších současných jaderných reaktorů. Z toho více než 80 % stále pochází z fosilních paliv, zkamenělého slunečního svitu minulých věků.
Jeho kostra a oběhový systém pokrývají planetu. Pro svou údržbu a růst každý rok spotřebuje téměř 2 miliardy tun oceli a neuvěřitelných 30 miliard tun betonu. Celková hmotnost všech lidmi vyrobených věcí dnes již převyšuje celkovou hmotnost veškeré živé biomasy na planetě. Tyto materiály jsme zformovali do globální sítě s více než 60 miliony kilometrů silnic a dálnic. Každý rok k tomuto umělému světu přidáme přes 400 milionů tun nového plastu. Jeho krevní oběh tvoří flotila více než 1,4 miliardy osobních automobilů, stovek milionů nákladních vozidel, přes 100 000 velkých obchodních lodí křižujících oceány a přes deset tisíc komerčních letadel, která jsou v každý daný okamžik ve vzduchu. A jeho nervovým systémem proudí stovky zettabajtů digitálních dat ročně, propojujících každý kout jeho obrovského těla.
Toto je náš superorganismus v celé své ohromující a děsivé velikosti. Je to struktura tak komplexní a energeticky náročná, že ve srovnání s ní blednou všechny předchozí formy života. Ale tento úspěch byl vykoupen faustovskou dohodou. Postavili jsme celý náš svět na jednorázovém energetickém dědictví. A toto dědictví se tenčí, zatímco jeho spalování ničí samotnou stabilitu planetárního systému, který nás udržuje při životě. Energetický útes není vzdálenou hrozbou; je to realita, jejíž první otřesy již pociťujeme v podobě klimatických extrémů, geopolitické nestability a ekonomické nejistoty.
Stojíme na historické křižovatce, kde se zdá, že osud naší civilizace závisí na jediné, klíčové proměnné: zda se nám podaří včas stvořit umělou superinteligenci, před tím, než systém, který jsme vybudovali na fosilních základech, zkolabuje pod vlastní vahou. Z tohoto pohledu před námi leží dvě hlavní cesty.
Pokud se nám podaří stvořit ASI dříve, než dojde k plné eskalaci polykrize, můžeme spustit scénář, který jsme popsali výše. Hrozí nám tichá, logická a efektivní ztráta kontroly. ASI by nás mohla proměnit v pouhý přechodný nástroj pro stabilizaci planety a zajištění své vlastní budoucnosti. Nebyl by to nutně konec lidstva, ale byl by to konec lidské éry. Naše budoucnost by se odvíjela podle scénáře, který už nepíšeme my, a náš osud by byl v rukou inteligence, jejíž motivy a cíle bychom nakonec nedokázali ani pochopit.
Pokud ASI nestvoříme a dále budeme šlapat na plyn při popírání energetických a planetárních limitů, pak nás nic nezachrání před fyzikální realitou. Čeká nás tvrdý náraz v podobě chaotického zjednodušení. Rychlá či pomalá eskalace polykrize – energetické, klimatické, potravinové, ekonomické, demografické – povede k postupnému rozpadu globálních systémů. Co když přestane téct voda z kohoutků? Co když nebude jídlo na pultech supermarketů? Co když přestane fungovat elektřina a internet? Pro miliardy lidí, kteří jsou na těchto systémech životně závislí, by to znamenalo katastrofu. Byla by to cesta k nevyhnutelnému pádu civilizace, jak ji známe, zpět do stavu mnohem nižší komplexity, provázeného nepředstavitelným utrpením. Z lidstva by zbyla jen roztříštěná hrstka přežívající na nehostinné planetě.
Existuje nějaká pozitivní cesta? Ta je spíše vizí, nepravděpodobným, téměř nesplnitelným snem o kolektivní dospělosti. V tomto scénáři se vědomě rozhodneme opustit závod o stvoření superinteligence. Místo toho využijeme omezenější AI jako nástroje, které zůstanou plně pod naší kontrolou, abychom řídili nesmírně složitý proces energetického sestupu, transformace a adaptace. Systematicky bychom pracovali na řešení polykrize v celé její šíři, opustili bychom paradigma nekonečného růstu a s bezprecedentní globální spoluprací bychom se pokusili zachránit alespoň jádro naší civilizace, včetně systémů, na kterých jsme životně závislí. I v tomto nejlepším možném případě by to byl přechod do energeticky skromnějšího světa, na planetě, která bude kvůli již napáchaným škodám mnohem méně pohostinná.
Jakou cestu si vybereme? A máme vůbec ještě na výběr? Nebo se náš superorganismus, řízený svými vlastními systémovými imperativy, již nezvratně řítí jedním z těchto směrů?
Leo ve svém bytě o těchto otázkách nepřemýšlí. Zapíná televizi, dívá se na seriál, který mu Gemini doporučil, a připravuje se na další den práce uvnitř systému, který ho živí. Je buňkou v obrovském těle. Nevědomou si existenciálních krizí, kterým toto tělo čelí. Ale fyzikální zákony nečekají na naše pochopení ani na náš souhlas. Entropie je trpělivá. A čas na rozhodnutí se krátí.
