Mezi skleníkovou Zemí a kolapsem civilizace

1. Nová studie z bodu zlomu: Konec holocenní stability a trajektorie, ze které není návratu

Planeta Země se po dobu více než 11 700 let, geologickou epochu známou jako holocén, těšila mimořádné klimatické stabilitě. Teplotní výkyvy se v tomto období pohybovaly v úzkém rozmezí, což vytvořilo ideální „zlatou éru“ pro rozvoj lidské civilizace. Tato předvídatelnost umožnila vznik zemědělství, dovolila lidské populaci usadit se v pobřežních oblastech díky stabilní hladině oceánů a poskytla podmínky pro vybudování komplexních společenských struktur, jak je známe dnes. Tato éra jistoty však končí.

Nová studie publikovaná v únoru 2026 v prestižním vědeckém časopise One Earth pod názvem „The risk of a hothouse Earth trajectory“ (Riziko trajektorie skleníkové Země) předkládá alarmující syntézu důkazů o tom, že lidská činnost vytlačuje systém Země z tohoto stabilního stavu směrem k potenciálně nevratné a katastrofické budoucnosti. Nejedná se o pouhou další zprávu o oteplování; jde o varování před fundamentální změnou fungování planetárního systému.

Autoři studie upozorňují, že globální teploty jsou dnes již teplejší než v jakémkoli období za posledních 125 000 let a hladina oxidu uhličitého v atmosféře (přesahující 422 ppm) je pravděpodobně nejvyšší za poslední dva miliony let. Opouštíme „klimatickou obálku“, ve které vznikla naše civilizace, a vstupujeme do teritoria, pro které nemáme žádné historické mapy.

Trajektorie versus Stav: Rozdíl, na kterém závisí vše

Zásadním konceptuálním přínosem této studie je striktní rozlišení mezi dvěma pojmy, které bývají ve veřejné debatě často zaměňovány: „trajektorie skleníkové Země“ (Hothouse Earth trajectory) a „stav skleníkové Země“ (Hothouse Earth state).

Stav skleníkové Země představuje hypotetickou finální destinaci – novou, dlouhodobou geologickou rovnováhu planety. Tento stav by se vyznačoval průměrnými teplotami o 4 až 5 °C vyššími než v předindustriální éře a hladinami moří o desítky metrů vyššími než dnes. Jde o podmínky, které na Zemi panovaly naposledy v miocénu před miliony let, kdy byla planeta v podstatě bez ledu a zcela neobyvatelná pro civilizaci našeho typu.

Naproti tomu trajektorie skleníkové Země je dynamický proces přechodu – kluzká dráha, na kterou vstupujeme právě nyní. Varování vědců spočívá v tom, že tento přechod nemusí být lineární ani snadno zastavitelný. Jakmile systém Země překročí určité kritické prahy, převezmou otěže samoposilující se zpětné vazby (jako je tání permafrostu, ztráta ledového albeda nebo odumírání pralesů). V tomto bodě se planeta začne ohřívat sama, bez ohledu na to, zda lidstvo následně sníží emise na nulu.

Prevence vstupu na tuto trajektorii je tedy absolutním a nejnaléhavějším úkolem současnosti. Jakmile se totiž planeta „překlopí“ přes okraj, stává se proces spíše gravitačním pádem než řiditelným vývojem. Návrat zpět do stabilního, chladnějšího stavu by byl v lidském časovém měřítku prakticky nemožný.

Autorský tým: Koalice pro planetární realitu

Váha této studie nespočívá pouze v předložených datech, ale také v autoritě a interdisciplinárním složení autorského týmu. Jedná se o koalici předních světových expertů, kteří propojují ekologii, klimatické modelování a teorii komplexních systémů.

V čele týmu stojí William J. Ripple a Christopher Wolf. Ripple, profesor ekologie, se proslavil nejen výzkumem trofických kaskád v přírodě, ale především jako iniciátor série „Varování světových vědců lidstvu“, která mobilizovala desítky tisíc badatelů. Společně s Wolfem jsou architekty metodologie sledování „vitálních znaků planety“ – souboru klíčových indikátorů, které slouží jako dashboard zdraví Země. Jejich precizní práce s daty poskytuje empirický základ pro tvrzení, že 22 z 34 těchto vitálních znaků je nyní na rekordních, extrémních úrovních.

Klíčovými spoluautory jsou Johan Rockström a Katherine Richardson. Rockström, ředitel Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu (PIK), je hlavním tvůrcem konceptu Planetárních mezí (Planetary Boundaries). Tento rámec definuje devět klíčových biofyzikálních procesů, které regulují stabilitu Země. Nejnovější aktualizace (Planetary Health Check 2025), na níž se autoři podíleli, konstatuje, že lidstvo již překročilo bezpečnou hranici u sedmi z devíti těchto procesů. Kromě změny klimatu a integrity biosféry byla nově překročena i kritická mez okyselování oceánů. To znamená, že naše civilizace operuje hluboko v červené zóně rizika, mimo bezpečný operační prostor.

V týmu figuruje i Hans Joachim Schellnhuber, teoretický fyzik a zakladatel moderní vědy o zemském systému. Schellnhuber je považován za „otce“ konceptu bodů zvratu (tipping points). Jeho celoživotní práce definovala nelineární chování klimatu – fakt, že příroda nefunguje jako termostat, kterým lze plynule otáčet, ale spíše jako loď, která se při přílišném náklonu náhle převrhne.

Zrychlující se realita let 2024 a 2025

Studie přichází v době, kdy se abstraktní modely mění v hmatatelnou realitu. Autoři upozorňují na znepokojivý fakt: globální oteplování vykazuje známky akcelerace. Zatímco v polovině 20. století rostla globální teplota tempem přibližně 0,05 °C za desetiletí, v současnosti dosahuje toto tempo již 0,31 °C za desetiletí.

Rok 2024 byl potvrzen jako nejteplejší rok v historii měření a hranice oteplení o 1,5 °C, stanovená Pařížskou dohodou jako bezpečnostní limit, byla překročena po dobu 12 po sobě jdoucích měsíců. Ačkoli se klimatologové dívají na dlouhodobé průměry, toto prolomení je jasným signálem, že se systém Země začíná chovat nepředvídatelně. Energetická nerovnováha Země – rozdíl mezi energií přicházející ze Slunce a energií vyzařovanou zpět do vesmíru – se zdvojnásobila, což naznačuje, že oteplování bude v nadcházejících dekádách pravděpodobně ještě intenzivnější, než předpovídaly starší, konzervativnější modely.

Vědecký konsenzus prezentovaný v této studii je jednoznačný: nejsme v éře „klimatické změny“, která naznačuje pozvolný proces. Jsme v éře „klimatického rozvratu“. Stabilita holocénu je pryč a my se řítíme po trajektorii směrem k bodům zvratu, jejichž aktivace by znamenala konec světa v podobě, v jaké jej známe. Otázkou zůstává, proč tváří v tvář takto jasným datům naše civilizace nedokáže zatáhnout za záchrannou brzdu. Odpověď leží v hluboké fyzikální a systémové pasti, kterou prozkoumáme v následující kapitole.

2. Fyzikální past: Proč „zelená“ řešení narážejí na tvrdou realitu

Pokud jsou varování vědců shrnutá v první kapitole tak jednoznačná a děsivá, nabízí se neodbytná otázka: Proč lidstvo jednoduše nezatáhne za záchrannou brzdu? Proč, navzdory třiceti letům klimatických konferencí a politických slibů, emise skleníkových plynů stále rostou a v roce 2024 dosáhly nového historického maxima? Odpověď, kterou nabízí systémová analýza v knize Opice u kormidla v kombinaci s fyzikálními daty nové studie, je mrazivá. Nejde jen o nedostatek politické vůle nebo chamtivost korporací. Jde o fundamentální fyzikální a termodynamickou past, do které se naše civilizace sama vmanévrovala.

Problém nespočívá v tom, že bychom nevěděli, jak vyrobit elektřinu ze slunce. Problém spočívá v tom, že naše závislost na fosilních palivech není povrchní – je strukturální, metabolická a materiálová. Fosilní paliva nejsou jen energií, kterou spalujeme; jsou samotnou krví a tkání moderního světa.

Fosilní paliva: Více než jen energie v zásuvce

Běžná představa energetické transformace se často redukuje na výměnu „špinavých“ elektráren za „čisté“ panely a větrníky. Jak ale detailně rozebírá kniha Opice u kormidla, tato vize ignoruje hloubku naší závislosti. Fosilní paliva nám poskytují mnohem víc než jen kilowatthodiny.

Zemní plyn je klíčovou surovinou pro výrobu dusíkatých hnojiv (Haber-Boschův proces), bez nichž by nebylo možné nasytit zhruba polovinu světové populace. Ropa je základem pro plasty, které tvoří vše od zdravotnického materiálu po izolace kabelů, a pro asfalt, po němž se pohybuje globální logistika. Uhlí je stále nezbytné pro výrobu oceli a cementu – dvou materiálů, bez nichž nelze postavit ani mrakodrap, ani větrnou turbínu.

Rychlé a neuvážené „vypnutí“ fosilních toků by neznamenalo jen zhasnutí světel. Znamenalo by kolaps potravinové bezpečnosti, zastavení výroby základních léků a paralyzování schopnosti udržovat fyzickou infrastrukturu civilizace. Jsme v pasti: systém, který nás udržuje naživu, nás zároveň zabíjí, ale okamžité odpojení od něj by vedlo ke kolapsu mnohem rychlejšímu, než je ten klimatický.

Dilema faustovské smlouvy: Aerosolové maskování

Studie Hothouse Earth (Ripple et al., 2025) přináší do této rovnice další, extrémně nebezpečný faktor, který autoři označují za jednu z příčin nedávného zrychlení oteplování: ztrátu aerosolového maskování.

Spalování fosilních paliv, zejména uhlí a těžkých olejů v lodní dopravě, produkuje nejen CO₂, který planetu ohřívá, ale také aerosoly (např. oxidy síry), které ji ochlazují tím, že odrážejí sluneční záření zpět do vesmíru a zvyšují jasnost mraků. Tyto částice fungují jako slunečník, který nám po desetiletí „kupoval čas“ a maskoval skutečný rozsah oteplení způsobeného skleníkovými plyny. Odhaduje se, že tento štít skrývá až 0,5 °C oteplení.

Zde narážíme na krutý paradox, jakousi faustovskou smlouvu. V rámci boje za čistší vzduch a zdraví obyvatel (a také v rámci dekarbonizace) snižujeme emise síry a zavíráme uhelné elektrárny. Tím však strháváme tento ochlazující štít. Studie varuje, že nedávné regulace lodních paliv, které snížily emise síry o 80 %, přispěly k rekordním teplotám oceánů v letech 2023 a 2024.

Ocitáme se tak v situaci, kdy snaha o nápravu (snížení znečištění) vede ke krátkodobému zhoršení problému (skokovému oteplení), což nás může postrčit přes kritické body zvratu dříve, než stihneme vybudovat bezuhlíkovou infrastrukturu.

Vězni v betonové kleci: Setrvačnost infrastruktury

Další vrstvou pasti je fyzická setrvačnost naší civilizace, v odborné literatuře nazývaná carbon lock-in (uhlíkové uzamčení). Naše města, dopravní systémy a průmyslové komplexy jsou navrženy a postaveny pro éru levných fosilních paliv. Tato infrastruktura má životnost desítky let.

Kniha Opice u kormidla používá metaforu „ocelové a betonové klece“. Nemůžeme jen tak vyměnit motor za chodu stroje. Přestavba globální infrastruktury – zateplení miliard budov, výměna miliardy aut, přebudování rozvodných sítí – je projekt s gigantickou materiálovou a energetickou náročností. A zde narážíme na termodynamický limit.

K vybudování nové, zelené infrastruktury potřebujeme obrovské množství energie teď. Solární panel se nevyrobí sám ze slunečního svitu; vyrobí se v peci tavením křemíku při teplotách kolem 2000 °C, většinou pomocí energie z uhlí. Větrná turbína je věž z oceli postavená na základech z betonu, instalovaná dieselovými jeřáby.

Energetický kanibalismus a Jevonsův paradox

Tento jev, kdy přechod na nové zdroje vyžaduje masivní investici energie ze starých zdrojů, se nazývá energetický kanibalismus. Abychom se zachránili před klimatickou změnou, musíme paradoxně v krátkodobém horizontu zvýšit průmyslovou aktivitu a těžbu (lithia, kobaltu, mědi), což může dočasně zvýšit emise a devastaci přírody v době, kdy si to můžeme nejméně dovolit.

Navíc, jak upozorňuje kniha Opice u kormidla, technologická efektivita nás často nezachrání kvůli Jevonsovu paradoxu. Historie ukazuje, že když se technologie stane efektivnější (a tedy levnější), spotřebujeme jí více, nikoliv méně. Úspornější motory nevedly k poklesu spotřeby ropy, ale k tomu, že jezdíme většími auty na delší vzdálenosti. Pokud umělá inteligence zefektivní těžbu ropy nebo řízení sítí, trh tuto úsporu pravděpodobně využije k dalšímu růstu, nikoliv k ochraně klimatu.

Závěr kapitoly: Mezi Scyllou a Charybdou

Fyzikální realita nám tedy nastavuje nemilosrdné zrcadlo. Nejsme v situaci, kdy stačí jen „chtít“. Jsme v situaci, kdy každé řešení má svou vysokou termodynamickou cenu.

• Pokud budeme pokračovat v současném trendu (Business as usual), aktivujeme trajektorii skleníkové Země a zničíme podmínky pro život.

• Pokud se pokusíme o okamžité a drastické odpojení od fosilních paliv bez adekvátní náhrady, riskujeme kolaps civilizačních systémů (hladomor, chaos), který nám znemožní jakoukoli další organizovanou akci.

Tato „fyzikální past“ vysvětluje, proč se křivka emisí stále drží vysoko, navzdory všem varováním. Systém má obrovskou setrvačnost. A zatímco se snažíme tuto setrvačnost překonat, planeta začíná reagovat způsoby, které přestáváme ovládat. O tom, co se stane, když se příroda chopí kormidla, pojednává následující kapitola.

3. Když se planeta začne hroutit sama: Zpětné vazby a body zvratu

Až dosud byla debata o klimatu rámována především lidskou činností: kolik uhlí spálíme, kolik lesů vykácíme a kolik CO₂ vypustíme. Studie „The risk of a hothouse Earth trajectory“ však přináší mrazivé zjištění: lidský vliv je pouze spouštěčem. Skutečným motorem, který může planetu uvrhnout do stavu neobyvatelného skleníku, nejsou naše komíny, ale probouzející se přírodní procesy, nad kterými nemáme žádnou kontrolu.

Zemský systém po tisíciletí fungoval jako obrovský tlumič. Oceány a lesy pohlcovaly polovinu našich emisí, ledovce odrážely sluneční teplo. Studie vedená týmem profesora Rippla však varuje, že se blížíme k bodu, kdy se tento mechanismus obrátí. Zemský systém přechází z režimu tlumení (negativní zpětné vazby) do režimu zesilování (pozitivní zpětné vazby). V momentě, kdy zesilující vazby převáží, stane se oteplování samoposilujícím procesem. Planeta přestane být naší obětí a stane se agresorem.

Katalog zkázy: Tři jezdci planetární apokalypsy

Studie a doprovodné zprávy o bodech zvratu (tipping points) identifikují konkrétní subsystémy Země, které jsou nejblíže kolapsu. Nejde o abstraktní modely, ale o fyzikální reality, které již nyní vykazují známky destabilizace.

1. Kryosféra: Ztráta planetárního zrcadla
Led a sníh fungují jako klimatizace planety. Díky vysokému albedu (odrazivosti) posílají většinu sluneční energie zpět do vesmíru. Jakmile led roztaje, odhalí tmavý oceán nebo pevninu, které teplo pohlcují. To vede k dalšímu oteplování a dalšímu tání.
Studie navíc upozorňuje na méně známý, ale fatální efekt nadmořské výšky. Grónský ledovec je tak masivní, že jeho povrch leží ve vysokých, chladných vrstvách atmosféry. Jak taje a zmenšuje se, jeho povrch klesá do nižších, teplejších vrstev vzduchu. To tání urychluje bez ohledu na okolní teplotu. Vědci varují, že bod zvratu pro nevratný zánik Grónského ledovce (což by znamenalo vzestup hladiny moří o 7 metrů) se může nacházet již kolem oteplení o 1,5 °C – tedy na úrovni, kterou jsme v roce 2024 překročili.

2. Biosféra: Od plic k výfuku
Amazonie, největší deštný prales světa, čelí trojí hrozbě: oteplování, odlesňování a suchu. Tento ekosystém si sám vytváří déšť recyklací vláhy. Pokud odlesnění překročí cca 20–25 %, tento hydrologický cyklus se zhroutí a prales se začne měnit v suchou savanu. Tento proces, známý jako „dieback“, by uvolnil desítky miliard tun uhlíku.
Podobné riziko hrozí u permafrostu. Tato zmrzlá půda v Arktidě obsahuje dvakrát více uhlíku, než je v celé atmosféře. Jeho tání uvolňuje nejen CO₂, ale i metan, plyn s mnohonásobně vyšším skleníkovým efektem. Biosféra se tak mění z našeho spojence, který emise pohlcoval, v nového, masivního znečišťovatele.

3. Cirkulace: Zadrhnutý motor oceánů
Vše je propojeno. Sladká voda z tajícího Grónska vtéká do severního Atlantiku, kde ředí slanou mořskou vodu. Tím narušuje Atlantickou meridionální cirkulaci (AMOC), jejíž součástí je Golfský proud. Tento systém distribuuje teplo po planetě. Studie varuje, že AMOC je nejslabší za poslední tisíciletí. Jeho kolaps by byl katastrofální: Evropa by paradoxně čelila drastickému ochlazení a bouřím, zatímco tropické monzunové deště, na kterých závisí zemědělství miliard lidí, by se posunuly a způsobily masová sucha.

Dominový efekt: Když jedna kostka shodí druhou

Nejděsivějším aspektem studie Hothouse Earth je analýza kaskádových efektů. Tyto systémy neexistují ve vakuu.
Představme si to jako řetězec: Oteplení způsobí tání Grónska. Sladká voda z Grónska zpomalí AMOC. Zpomalený AMOC přestane transportovat teplo na sever, což ponechá více tepla v jižním oceánu, kde to urychlí tání Antarktidy. Zároveň změna AMOC posune srážková pásma na jih, což vysuší Amazonii a způsobí její požáry. Požáry uvolní uhlík, který dále oteplí planetu a urychlí tání permafrostu.

Autoři studie pomocí modelů ukazují, že i dočasné překročení teploty (tzv. overshoot) nad 1,5 °C zvyšuje riziko spuštění těchto kaskád až o 72 %. Neexistuje nic jako „bezpečné dočasné oteplení“. Každý rok nad limitem je ruskou ruletou s planetární stabilitou.

Opice u kormidla: Proč to nevidíme?

Zde se fyzikální realita studie střetává s evoluční psychologií popsanou v knize Opice u kormidla. Proč, tváří v tvář těmto datům, naše společnost stále funguje v režimu „business as usual“?

Důvodem je evoluční nesoulad. Náš mozek (Kahnemanův Systém 1) je evolučně nastaven na vnímání lineárních a okamžitých hrozeb – lev v křoví, oheň v jeskyni. Není vybaven na to, aby intuitivně chápal exponenciální funkce, nelineární prahy a časová zpoždění, která jsou typická pro klimatický systém.

Pro „opici u kormidla“ je rozdíl mezi 1,5 °C a 2,0 °C zanedbatelný – je to jako rozdíl mezi tím, jestli si vezmu svetr dnes, nebo až zítra. V nelineárním systému Země je to však rozdíl mezi ledem a vodou. Je to rozdíl mezi stabilním světem a světem, který se začne hroutit sám do sebe.

Naše instituce, ekonomické modely a politické cykly jsou postaveny na předpokladu linearity a stability. Očekáváme, že zítřek bude podobný dnešku. Studie Hothouse Earth nám však říká, že tento předpoklad je smrtelným omylem. Vstupujeme do éry, kdy malé změny mohou vyvolat gigantické, nezvratné následky. A zatímco se hádáme o desetiny procenta HDP, podpalubí lodi už začíná hořet.

4. Paradox záchrany: Proč rychlé řešení může znamenat konec civilizace

Dostáváme se k jádru problému, k nejtěžší části diagnózy naší doby. Pokud víme, že fosilní paliva destabilizují klima (Kapitola 1 a 3) a že jsme uvězněni v infrastruktuře, která je na nich závislá (Kapitola 2), proč prostě „nevypneme kohoutky“? Proč neposlechneme radikální hlasy volající po okamžitém zastavení těžby?

Odpověď leží v kruté energetické rovnici, která řídí osud každé komplexní civilizace. Stojíme před paradoxem: snaha o příliš rychlou záchranu biosféry může vést ke kolapsu civilizace, která ji obývá. Naopak snaha o udržení civilizace za každou cenu vede ke zničení biosféry. Nacházíme se v kleštích mezi termodynamikou a ekologií.

Energetická rovnice: Cena za složitost

Kniha Opice u kormidla nám připomíná klíčový koncept historika Josepha Taintera: komplexita není zadarmo. Každá úroveň společenské složitosti – od specializované medicíny přes globální internet až po byrokracii sociálního státu – vyžaduje neustálý přísun energie jen na svou údržbu.

Tento přísun energie byl po dvě století zajišťován fosilními palivy s extrémně vysokým EROEI (Energy Return on Energy Invested – energetická návratnost investice). Ropa v počátcích těžby vracela 100 jednotek energie za každou 1 investovanou. Byla to energetická dotace, která umožnila vznik naší hyper-komplexní společnosti.

Dnes čelíme problému. Přechod na obnovitelné zdroje (OZE) je nezbytný, ale z hlediska systémového EROEI (započítáme-li nutnost zálohování a skladování energie kvůli přerušovanosti slunce a větru) přecházíme na zdroje s nižší energetickou hustotou a návratností. To znamená, že společnost bude muset věnovat mnohem větší část svých zdrojů a úsilí jen na to, aby získala energii potřebnou pro svůj chod. Zbude méně „čisté energie“ pro zbytek ekonomiky – pro zdravotnictví, vědu, kulturu a spotřebu.

Scénář A: Šoková terapie a riziko „Nové doby temna“

Představme si hypotetický scénář, kdy by světoví lídři pod tíhou dat ze studie Hothouse Earth rozhodli o okamžitém a drastickém utlumení fosilních paliv – řekněme o 50 % během pěti let.

Z klimatického hlediska by to bylo jediné správné řešení. Z civilizačního hlediska by to však znamenalo katastrofu. Náš systém „Just-in-Time“, který zásobuje supermarkety potravinami a lékárny medikamenty, je zcela závislý na levné a spolehlivé naftě. Zemědělství je závislé na plynu (hnojiva). Pokud bychom tuto energii odebrali dříve, než vybudujeme robustní náhradu (což trvá dekády), systém by se zhroutil.

Následoval by ekonomický rozvrat, hladomory v regionech závislých na dovozu, kolaps zdravotních systémů a pravděpodobně i občanské války o zdroje. V takovém stavu chaosu by starost o klima šla stranou. Lidé, kteří mrznou a nemají co jíst, pokácejí poslední stromy v parku a spálí poslední zbytky uhlí, jen aby přežili dnešní noc.

Rychlý, neřízený kolaps fosilní civilizace by tedy paradoxně mohl vést k ještě větší devastaci životního prostředí, protože by odstranil schopnost společnosti jednat koordinovaně a racionálně. Jak varuje Opice u kormidla: „Zhroucená civilizace nechrání přírodu; zhroucená civilizace ji požírá.“

Scénář B: Setrvačnost a cesta do pekla

Druhou stranou mince je scénář, který sledujeme dnes: Business as Usual. Abychom se vyhnuli sociálním nepokojům a udrželi ekonomický růst, pokračujeme v pálení fosilních paliv. Stavíme sice solární panely, ale globální poptávka po energii roste tak rychle, že OZE pokrývají jen přírůstek, nikoliv základ.

Tento přístup udržuje civilizaci v chodu dnes, ale podepisuje jí rozsudek smrti na zítřek. Jak ukázala studie profesora Rippla, tato cesta vede přímo k překročení bodů zvratu. Udržování ekonomického statu quo aktivuje tání permafrostu, kolaps Amazonie a zastavení oceánských proudů.

Výsledkem je trajektorie Hothouse Earth. V tomto scénáři civilizace nezkolabuje kvůli nedostatku energie v roce 2030, ale kvůli fyzické neobyvatelnosti planety v roce 2050 nebo 2070. Hladiny moří zaplaví pobřežní megapolisy, vedra učiní tropy smrtícími a zemědělství selže v globálním měřítku.

Dilema 21. století: Mezi řízeným sestupem a neřízeným pádem

Studie Hothouse Earth a systémová analýza naší situace nás staví před nepohodlnou pravdu. Neexistuje žádný „bezbolestný přechod“. Mýtus o „zeleném růstu“, kde pouze vyměníme zdroje energie a budeme spotřebovávat stále více, je termodynamickou iluzí.

Stojíme před volbou mezi dvěma formami zjednodušení:

1. Řízený sestup: Vědomé, plánované a spravedlivé snížení spotřeby energie a materiálu. Přijetí faktu, že budeme muset žít skromněji, cestovat méně a lokalizovat naše ekonomiky, abychom se vešli do planetárních mezí. Je to cesta méně pravděpodobná, extrémně politicky náročná, vyžadující dospělost, o které mluví závěr knihy Opice u kormidla.

2. Neřízený pád: Pokračování v iluzi nekonečného růstu až do nárazu do fyzikální zdi, ať už v podobě klimatického zlomu, nebo vyčerpání zdrojů.

Technologie, včetně umělé inteligence, nám mohou pomoci zefektivnit procesy a zmírnit dopady, ale nemohou obejít fyzikální zákony. Nemohou vyčarovat energii z ničeho a nemohou ochladit planetu, pokud budeme nadále zvyšovat její entropii.

To, co studie Hothouse Earth ve skutečnosti říká, není jen „musíme snížit emise“. Říká, že se musíme připravit na svět, kde stabilita je minulostí. Musíme budovat odolnost (resilienci) pro časy, které budou mnohem turbulentnější, než si většina z nás dokáže připustit.

Závěr: Mezi beznadějí a dospělostí

Studie „The risk of a hothouse Earth trajectory“ není jen dalším vědeckým článkem do sbírky. Je to nekrolog za jednu geologickou epochu a zároveň budíček pro tu, která přichází. Data, která autoři předložili, nám berou jednu z největších a nejnebezpečnějších iluzí moderní doby: iluzi kontroly. Dlouho jsme věřili, že planeta Země je inertním jevištěm, na kterém se odehrává naše drama, a že termostat klimatu máme pevně v rukou. Pokud bude příliš horko, prostě trochu ubereme emise nebo vynalezneme technologii, která planetu ochladí.

Tato studie nám však ukazuje, že volant se nám začíná protáčet v rukou. Systém Země je živý, dynamický a nelineární. Jakmile překročíme kritické prahy, planeta převezme iniciativu. Zpětné vazby, které po tisíciletí udržovaly stabilitu, se mohou změnit v motory zkázy. Vstupujeme do éry, kde naše činy z minulosti diktují budoucnost s neúprosnou setrvačností.

Konec čekání na zázrak

Jak reagovat na takovou zprávu? Prvním krokem je odmítnutí falešného optimismu. Kniha Opice u kormidla nás varuje před svůdnou vírou v Deus Ex Machina – boha ze stroje. Čekání na to, že nás na poslední chvíli zachrání jaderná fúze, zázračná technologie na vysávání uhlíku nebo benevolentní umělá inteligence, není strategií. Je to hazard a projev kolektivní nezralosti.

Technologie nám mohou a musí pomoci – potřebujeme lepší baterie, chytřejší sítě a efektivnější zemědělství. Ale žádná technologie nemůže obejít fyzikální zákony ani zrušit následky dvousetletého spalování fosilních paliv přes noc. Spoléhat se na technologickou spásu znamená udržovat se v dětinském stavu popírání reality.

Dospělost ve věku následků

Skutečnou odpovědí na hrozbu „skleníkové Země“ je kolektivní dospění. Dospělost znamená přijmout realitu limitů. Znamená to podívat se pravdě do očí a přiznat si, že éra bezstarostné hojnosti a nekonečného růstu na konečné planetě skončila.

Tato dospělost se musí projevit změnou našeho přístupu k vládnutí a plánování. Experti v návaznosti na studii volají po tzv. anticipativním vládnutí. Nemůžeme si již dovolit luxus reaktivní politiky, která řeší problémy až ve chvíli, kdy nastanou. U bodů zvratu je v tu chvíli už pozdě. Musíme budovat systémy, které počítají s nestabilitou, které jsou robustní spíše než jen efektivní, a které dokáží absorbovat šoky.

Od globálního k lokálnímu: Budování záchranných člunů

Pokud globální systém směřuje do turbulencí, které možná nepůjde plně zastavit, těžiště našeho úsilí se musí přesunout dolů – k lokální odolnosti (resilienci). To není rezignace na globální odpovědnost, ale pragmatická pojistka.

Budoucnost nebude patřit těm, kteří čekají na pokyny shora, ale těm, kteří dokáží vybudovat funkční komunity, zajistit si lokální zdroje potravin a energie a obnovit sociální vazby, které moderní doba zpřetrhala. Jak naznačuje závěr knihy Opice u kormidla, možná nedokážeme zachránit globální civilizaci v její současné, hypertrofované podobě. Ale můžeme zachránit to podstatné: lidskost, vědění a schopnost žít smysluplný život i v méně stabilním světě.

Studie profesora Rippla a jeho týmu je varovným výstřelem. Říká nám, že časové okno, kdy máme svůj osud ještě ve svých rukou, se rychle zavírá. Možná už nezabráníme všem škodám. Možná už nedokážeme udržet oteplení pod 1,5 °C. Ale stále je obrovský rozdíl mezi světem, který je těžký, a světem, který je neobyvatelný. O tom, který z těchto světů přenecháme budoucím generacím, se rozhoduje právě teď – ne v laboratořích nebo na burzách, ale v našem odhodlání přijmout realitu a začít jednat jako dospělí správci planety, nikoliv jako pasažéři čekající na obsluhu.