Proč je snaha žít zdravě v moderním světě sisyfovský úkol.
Jeden den ze života zodpovědného člověka
Je ráno. Budík zvoní v šest. Martin – ročník osmdesát sedm, analytik, otec dvou dětí – vstává s předsevzetím, že dnes bude žít zdravě. Vlastně to předsevzetí má každý den. Před třemi lety se začal zajímat o to, co jí, co si obléká, co dýchá a co pije. Přečetl desítky studií, sleduje nutriční výzkumy, rozumí pojmům jako PFAS, mikroplasty, endokrinní disruptory. Zkrátka ví. A právě to vědění je jeho prokletí.
Prvním úkonem dne je sklenice vody. Ne ledajaké. Martin pije vodu filtrovanou přes reverzní osmózu s remineralizací. Přístroj stál patnáct tisíc, výměna filtrů další tři tisíce ročně. Z kohoutku totiž teče koktejl, který by byl v jakémkoli jiném kontextu považován za chemický experiment: rezidua léčiv, vedlejší produkty chlóru, mikroplasty a PFAS – takzvané „věčné chemikálie“, které se v přírodě nerozloží, protože to žádný mikrob neumí.
Snídaně. Bio jogurt – Martin ho po dlouhém hledání sehnal ve skleněné nádobě. Stojí dvakrát tolik co ten v plastovém kelímku, ale aspoň nemá pocit, že snídá s přílohou mikroplastů. K tomu müsli – bohužel v plastovém sáčku uvnitř kartonové krabice, protože varianta v čistě papírovém obalu jednoduše neexistuje. Přidá borůvky. Bio. Za sto korun za malou vaničku. Plastovou vaničku, pochopitelně.
Po snídani přicházejí na řadu doplňky stravy. Martin bere omega-3, vitamin D, hořčík a probiotika. Omega-3 a vitamin D nakonec sehnal ve skleněných lahvičkách od prémiového německého výrobce. Za trojnásobek ceny běžného produktu. Hořčík taky. Ale ten specifický kmen probiotik, který potřebuje pro své střevní problémy? Existuje výhradně v plastu. Žádná alternativa. Nikde.
Oblékání. Martin si bere lněnou košili. Stála dva a půl tisíce – asi třikrát víc než polyesterová z řetězce. Lněná. Přírodní. Rozložitelná. Sáhne na ni a cítí to přírodní vlákno. Pak se ale podívá blíž: cedulka je z polyesteru. Švy jsou sešité syntetickou nití. Knoflíky? Plast. I ta nejpříznivější volba je kompromis. Lněná košile se syntetickými orgány – jako by si koupil bio jablko a zjistil, že jadřinec je z polystyrenu.
Martin nasedá do auta. Elektromobil. Žádné výfukové plyny, žádné spalování fosilních paliv. Čistá mobilita, jak říkají reklamní brožury. Jenže pneumatiky. Při každém kilometru se z nich obrušují mikroskopické částečky – směs syntetického kaučuku, sazí, síry a dalších přísad. Ročně to z jednoho auta dělá kilogramy mikroplastů rozptýlených po silnicích, odkud je déšť spláchne do řek a nakonec do oceánů. A brzdové destičky? Ty uvolňují jemný prach obsahující těžké kovy. Martin o tom ví. Jede přesto, protože alternativa je čtyřicetikilometrová cesta na kole v lednu.
A tohle je teprve ráno. Martin ještě nemá ani oběd a už učinil asi patnáct kompromisů. Každý z nich malý. Každý z nich racionální. A každý z nich je malou prohrou v bitvě, kterou nemůže vyhrát – protože bojuje proti celému systému, ve kterém žije.
Zdravý životní styl jako třídní privilegium
Začněme tím nejzřejmějším problémem: cenou. Zdravé jídlo, přírodní oblečení, netoxické výrobky – to všechno existuje. Ale za násobek běžné ceny. Bio potraviny jsou v průměru o 30–80 % dražší než konvenční. Oblečení z přírodních materiálů – len, vlna, organická bavlna – stojí dvakrát až čtyřikrát víc než syntetika z fast fashion řetězců. A to je jen jídlo a oblečení.
Přidejte reverzní osmózu (8–15 tisíc + roční údržba), kvalitní doplňky stravy ve skle, netoxické nádobí a pánve bez PFAS (kvalitní litinová pánev za dva tisíce versus teflon za tři sta), přírodní kosmetiku bez endokrinních disruptorů, čisticí prostředky bez syntetických vůní a fosfátů, matrace bez bromovaných retardérů hoření… Seznam je v podstatě nekonečný.
Sečteno a podtrženo: skutečně zdravý životní styl, v té míře, v jaké je vůbec realizovatelný, představuje měsíční náklady vyšší o tisíce až desítky tisíc korun oproti „běžnému“ životu. V zemi, kde medián mzdy činí kolem 35 tisíc korun čistého, si to většina lidí nemůže dovolit. Zdravý životní styl se tak stává privilegiem horních příjmových skupin – a ironicky právě ti, kdo by ho potřebovali nejvíc (lidé v průmyslových oblastech, rodiny s nižšími příjmy, senioři), na něj nemají prostředky.
A pozor – nemluvíme tu o luxusu. Nemluvíme o bio kaviáru a kašmírových ponožkách. Mluvíme o tom, že člověk chce pít čistou vodu, jíst jídlo bez pesticidů a oblékat se do materiálů, které při praní nevypouštějí mikroplasty do odpadních vod. To, že jsou tyto základní potřeby „luxusem“, je samo o sobě obžalobou systému, ve kterém žijeme.
Ale i kdybyste měli peníze: nemůžete
Dejme tomu, že jste bohatí. Řekněme, že máte neomezený rozpočet a nekonečný čas. Dokážete žít opravdu zdravě? Odpověď je: ne. Protože existuje celá kategorie problémů, nad kterými nemáte žádnou kontrolu.
Polutanty v prostředí
PFAS – per- a polyfluorované alkylové sloučeniny – byly nalezeny v dešťové vodě po celém světě, včetně Antarktidy. Jsou v prachu ve vaší ložnici, v povrchové úpravě vaší „ekologické“ outdoorové bundy, ve vašem jídle. Mikroplasty byly prokázány v lidské krvi, placentě, plicích, mozku, varlatech. Pesticidy se šíří vzduchem a kontaminují i bio pole, pokud leží vedle konvenčního. Antibiotika z živočišné výroby se dostávají do podzemních vod.
Proti tomuto člověk nemůže nic. Může filtrovat vodu, může kupovat bio, může se vyhnout plastovým obalům – a stejně bude dýchat vzduch obsahující mikroplasty, mít dešťovou vodu s PFAS a jíst potraviny, které rostly v kontaminované biosféře. Je to jako snažit se zůstat suchý uprostřed bazénu.
Plast jako parazit
Martinova lněná košile se syntetickou cedulkou a plastovými knoflíky není výjimka – je to pravidlo. Zkuste si koupit cokoli bez plastu. Zubní kartáček? Bambusový existuje, ale štětiny jsou z nylonu. Brýle? Obroučky z přírodního materiálu existují, ale čočky jsou z polykarbonátu. Chcete pít čaj? Bio čaj v hedvábném sáčku – jenže ten „hedvábný“ sáček je často z polypropylenu. Konvice na vaření vody? Skleněná, ale těsnění je plastové. Jsme obklopeni plastem jako ryba vodou – s tím rozdílem, že ryba si vody nevšímá a my bychom si měli všímat.
Existují produkty bez plastu? Ano. Ale jejich hledání je detektivní práce hodná Sherlocka Holmese. U každého výrobku musíte zkoumat složení, materiály, certifikace, recenze, dotazovat se výrobců. Každý nákup se mění v miniaturní výzkumný projekt.
Paradox ryb aneb nutriční věda versus planeta
Podívejme se na konkrétní příklad, který dokonale ilustruje absurditu situace: ryby.
Nutriční věda je jednoznačná: ryby jsou jedním z nejzdravějších potravin. Omega-3 mastné kyseliny, kvalitní protein, vitamin D, selen, jod. Kardiologové doporučují jíst ryby dvakrát týdně. Výborně. Podívejme se tedy na naše možnosti.
Divoké mořské ryby: Ideální varianta – kdyby nebyly plné rtuti, PCB, dioxinů a mikroplastů. Velké dravé ryby jako tuňák nebo mečoun akumulují těžké kovy v tuku a svalovině. Čím větší ryba, tím více toxinů. A mimochodem – populace divokých ryb globálně kolabují. Více než třetina světových rybích populací je přelovena. Kdybychom se všichni řídili doporučením „dvakrát týdně rybu“, oceány by byly prázdné za jednu generaci.
Farmové ryby: Řešení nadměrného lovu? Akvakultura má vlastní sadu problémů. Farmoví lososi dostávají antibiotika, jsou napadáni parazity, žijí v přeplněných podmínkách, jejich krmivo se často vyrábí z… divokých ryb (takže problém nadměrného lovu neřešíte, jen ho přesunete). A aby farmový losos vůbec vypadal jako losos, přidávají mu do krmiva syntetický astaxanthin – umělé barvivo, protože jinak by jeho maso bylo šedé. Zákazník by šedého lososa nekoupil. Takže mu prodáte nabarveného.
Nejíst ryby vůbec: Připravíte se o omega-3, DHA a další živiny, které ze stravy jen obtížně získáte jiným způsobem. Řešení? Suplementy. V plastové lahvičce. Případně řasy – ale ty kvalitní jsou drahé a… v plastovém obalu.
Vidíte tu krásu? Lékař vám řekne: „Jezte ryby.“ Ekolog vám řekne: „Nejezte ryby.“ Toxikolog vám řekne: „Opatrně s rybami.“ Ekonom vám řekne: „Kupte si farmové.“ A vy stojíte u rybího pultu v supermarketu a nevíte, jestli zachraňujete své srdce, nebo otravujete svá játra.
Kdybychom tak chtěli žít všichni: planetární limity
Zde narážíme na možná nejvíce deprimující aspekt celého problému. I kdybychom vyřešili cenovou bariéru – dejme tomu, že by zdravé potraviny a přírodní materiály stály stejně jako ty konvenční – stále tu je fyzický limit planety.
Bio zemědělství dosahuje v průměru o 20–25 % nižších výnosů na hektar než konvenční. To znamená, že na vyprodukování stejného množství potravin potřebujete víc půdy. Kde ji vezmete? Buď rozšíříte zemědělské plochy na úkor lesů (což dělá opak zdravého životního prostředí), nebo budete mít méně jídla. Při současné populaci osmi miliard lidí není „bio pro všechny“ matematicky realistické bez dramatické změny v tom, co a kolik jíme.
Totéž platí pro přírodní vlákna. Bavlna je neuvěřitelně náročná na vodu a půdu. Len je lepší, ale jeho produkce je omezená. Vlna vyžaduje obrovské pastviny. Konopí je slibné, ale infrastruktura pro jeho průmyslové zpracování prakticky neexistuje. Kdybychom zítra chtěli obléct osm miliard lidí do přírodních materiálů, potřebovali bychom několik dalších planet.
A to je ten základní paradox: co je zdravé pro jednotlivce, je neškálovatelné na celou populaci. Zdravý životní styl je řešením individuálním, ale systémově neproveditelným. Je to jako mít záchranný člun pro deset lidí na lodi s tisícem pasažérů – technicky funguje, prakticky je to výsměch.
Toxicita jako výchozí nastavení ekonomiky
Pojďme se podívat na problém z jiného úhlu. Proč je vlastně téměř všechno toxické?
Odpověď je jednoduchá a deprimující: protože petrochemické, syntetické materiály jsou levné. Jsou levné, protože nikdo neplatí za jejich skutečné náklady – za znečištění, za zdravotní dopady, za kontaminaci ekosystémů. Ekonomové tomu říkají externality. Normální lidé by tomu řekli podvod.
Celá moderní ekonomika je optimalizovaná na nejnižší cenu jednotky výrobku, bez ohledu na dlouhodobé náklady. Výsledkem je, že toxicita je výchozí nastavení – default. Levné dětské hračky obsahují ftaláty (endokrinní disruptory, narušující hormonální systém dětí). Levný nábytek z dřevotřísky uvolňuje formaldehyd (karcinogen). Levné nepřilnavé pánve jsou pokryté PFAS (které skončí ve vaší krvi a zůstanou tam roky). Levné oblečení obsahuje azobarviva (některá jsou karcinogenní). Levné matrace jsou nasáklé bromovanými retardéry hoření (neurotoxiny). Levné zahradní hadice uvolňují olovo (neurotoxin – ano, olovo, v roce 2026). Levné svíčky z parafínu vypouštějí při hoření toulen a benzen.
A to se netýká jen potravin a oblečení. Týká se to doslova všeho, co kupujete. Domácnost, zahrada, hobby, péče o děti, renovace bytu – na každém kroku na vás čeká rozhodnutí mezi levným a toxickým versus drahým a méně toxickým. Všimněte si: ne „netoxickým“ – „méně toxickým“. Protože úplně čisté výrobky v kontaminované ekonomice prakticky neexistují.
Pro člověka, který se chce orientovat v tomto toxickém bludišti, se každý nákup mění v miniaturní výzkumný projekt. Musíte znát složení, porozumět certifikacím (které jsou často zavádějící – „eko“ na štítku neznamená skoro nic), přečíst si studie, porovnat výrobce. Zdravý životní styl v toxické ekonomice není jen otázkou peněz – je to práce na plný úvazek.
AI jako průvodce toxickým bludištěm
A tady je jedna z mála světlých zpráv v tomto jinak poměrně depresivním článku. V éře umělé inteligence se ten výzkumný projekt u každého nákupu stal výrazně jednodušší. AI asistenti dokážou během sekund porovnat složení výrobků, ověřit certifikace, vyhledat nezávislé testy, identifikovat problematické ingredience a navrhnout alternativy. Co dříve zabralo hodiny googlování a čtení fór, dnes zvládnete jedním dotazem.
Potřebujete najít pánev bez PFAS? AI vám vyfiltruje možnosti, porovná materiály a doporučí konkrétní výrobky. Chcete vědět, jestli ten „ekologický“ čisticí prostředek opravdu je ekologický? AI projde složení a řekne vám, co je marketing a co realita. Hledáte doplňky stravy ve skleněném obalu? AI prohledá nabídku a najde dostupné varianty.
Bohužel – a tady přichází ta méně veselá část – člověk při tomto procesu často zjistí, že ten nejlepší, nejčistší, nejzdravější produkt jednoduše v České republice není dostupný. Existuje, vyrábí se, má skvělé recenze – ale doprava je dražší než produkt, celní poplatky ho zdraží o dalších 20 %, a někdy se k nám prostě nedováží. Takže máte informaci, ale nemáte produkt. Což je specifická forma mučení, kterou znají všichni, kteří našli ten nejlepší produkt a pak zjistili, že „shipping to Czech Republic: unavailable“.
Systémová past: proč individuální řešení nefungují
Shrňme si, kde se nacházíme. Člověk, který chce žít zdravě v roce 2026, musí:
Mít nadprůměrný příjem, aby si mohl dovolit bio potraviny, přírodní materiály, kvalitní filtraci vody a netoxické výrobky. Mít nadprůměrné znalosti – nebo alespoň přístup k AI – aby se dokázal orientovat v tom, co je skutečně zdravé a co je jen greenwashing. Mít nadprůměrné množství času, které věnuje výzkumu, srovnávání a shánění produktů, jež často nejsou běžně dostupné. A i poté, co toto všechno splní, stále žije v kontaminované biosféře, dýchá vzduch s mikroplasty, je vystaven PFAS v dešťové vodě a pesticidům v půdě vedle „bio“ pole.
Jinými slovy: systém vám teoreticky dává volbu. Ale činí ji drahou, pracnou, neúplnou a v konečném důsledku nedostatečnou. A to je možná to nejhorší zjištění ze všech – horší, než kdyby volba neexistovala vůbec. Protože existence volby vytváří iluzi kontroly. Iluzi, že když se budete dostatečně snažit, dostatečně platit a dostatečně zkoumat, dokážete se ze systému vymanit. Ale nedokážete. Můžete zmírnit dopady. Minimalizovat škody. Optimalizovat. Ale uniknout? Ne.
Je to jako snažit se zůstat zdravý v hořící budově tím, že budete dýchat přes namočený kapesník. Technicky to pomůže. Prakticky jste pořád v hořící budově.
Proč strukturální problém nelze vyřešit individuálně
V tomto bodě je třeba říct něco, co je nepopulární, ale nutné: problém není v tom, že se lidé „špatně rozhodují“. Problém je strukturální. Celá průmyslová a ekonomická infrastruktura moderního světa je postavená na levné petrochemii, na externalizaci nákladů a na regulačním rámci, který nestíhá držet krok s inovacemi chemického průmyslu.
V EU existuje databáze REACH, obsahující registrované chemické látky. V komerčním oběhu je přibližně 350 tisíc chemických látek, z nichž u většiny nikdy nebyly komplexně testovány účinky na lidské zdraví, natož jejich kombinace. Regulace zpravidla reaguje až po prokázání škodlivosti – což může trvat roky až desetiletí. Azbest byl běžně používán desítky let poté, co se objevily první důkazy o jeho karcinogenitě. BPA byl regulován v dětských lahvičkách, ale jeho náhrada BPS má pravděpodobně podobné endokrinní účinky. PFAS se používají od padesátých let a první regulace přicházejí teprve nyní. Vzorec je vždy stejný: průmysl zavede novou chemikálii, společnost ji používá, za dvacet let se prokáže škodlivost, následuje zdlouhavý regulační proces, a mezitím lidé umírají nebo onemocní.
Individuální volba v tomto systému je jako snažit se vyhnout dešti tím, že budete rychle uhýbat kapkám. Můžete se snažit, jak chcete – nakonec zmoknete.
Skutečné řešení by vyžadovalo fundamentální změnu systému: princip předběžné opatrnosti jako default (nová chemikálie je zakázána, dokud se neprokáže její bezpečnost, ne naopak), zahrnutí externalit do cen výrobků (aby toxický výrobek nebyl levnější než netoxický), masivní investice do alternativních materiálů a technologií, a regulační rámec, který stíhá držet krok s průmyslem.
Nic z toho se v dohledné době neděje. A upřímně řečeno, v současném politicko-ekonomickém uspořádání, kde korporátní lobbying je mocnější než vědecké důkazy, se to pravděpodobně nestane, dokud krize nedosáhne bodu, kdy to bude ignorovat nemožné. Což – soudě podle současných trendů v civilizačních nemocech – nemusí být tak daleko.
Vektor polykrize: past, ze které není úniku
Všechno výše popsané není izolovaný problém. Je to jeden z mnoha vzájemně propojených vektorů polykrize – civilizační pasti, ve které se jednotlivé krize navzájem zesilují a vytvářejí začarovaný kruh, z něhož není systémového úniku.
Podívejte se na tu logiku: celá civilizace je nastavena na prostředí, které je pro člověka nezdravé. Petrochemie, syntetické materiály, průmyslové zemědělství, masová výroba – to vše vytváří toxické prostředí jako vedlejší produkt. Ale tady je ten klíčový háček: toto nastavení nelze změnit, aniž by se systém zhroutil. Proč? Protože kdybyste chtěli přejít na zdravé, přírodní, netoxické alternativy pro všech osm miliard lidí, okamžitě narazíte na planetární limity – nedostatek půdy, vody, přírodních materiálů. Systém je příliš velký na to, aby fungoval zdravě. A příliš toxický na to, aby fungoval dlouho.
Výsledek? Zdraví lidí bude nadále degradovat. Civilizační nemoci – rakovina, autoimunitní onemocnění, hormonální poruchy, neplodnost, neurologické problémy – budou narůstat. A tím se bude oslabovat celý systém, protože nemocná populace je méně produktivní, vyžaduje více zdravotní péče a generuje obrovské náklady. Systém bude muset léčit stále méně zdravé masy – léčit pomocí farmaceutického průmyslu, který je sám součástí petrochemického komplexu produkujícího ty samé toxické látky, ze kterých lidé onemocněli. Hadovi, který se kouše do vlastního ocasu, se v mytologii říká Uroboros. V systémové teorii se tomu říká pozitivní zpětná vazba. V praxi se tomu říká kolaps.
Toxické prostředí oslabuje lidi. Oslabení lidé zatěžují systém. Zatížený systém nemá kapacitu problém řešit. Neřešený problém se prohlubuje. Spirála se utahuje. A to je jen jeden vektor z mnoha – paralelně probíhá energetická krize, klimatická destabilizace, degradace půdy, úbytek biodiverzity, rostoucí nerovnost, stárnutí populace, dluhová krize a eroze sociální soudržnosti. Všechny se navzájem posilují. Žádný z nich nelze vyřešit izolovaně.
Podrobnější analýzu tohoto civilizačního uzamčení – včetně energetických, ekologických a socioekonomických dimenzí polykrize – jsem rozpracoval ve své knize Opice u kormidla. Zdraví a toxicita prostředí jsou jedním střípkem mnohem většího obrazu. A ten obraz není hezký.
Závěr: co s tím?
Tento článek nemá ambici říkat lidem, co mají dělat. Bylo by to pokrytecké – právě jsme si ukázali, že individuální řešení nefungují. Spíše chci pojmenovat realitu, kterou mnozí intuitivně cítí, ale málokdo artikuluje: žijeme v systému, který je toxický by design. Není to vedlejší efekt, chyba nebo nedopatření. Je to přímý důsledek ekonomického modelu optimalizovaného na krátkodobý zisk, ve kterém se za externality neplatí a ve kterém je prevence dražší než léčba – aspoň na úrovni účetních výkazů.
A tady je ta nepohodlná pravda, kterou je třeba vyslovit nahlas: tento systém se nezmění dobrovolně. Nezmění ho petice, nezmění ho osvícení spotřebitelé a nezmění ho ani regulace, protože regulační aparát je strukturálně pomalejší než průmysl, který má regulovat. Systém optimalizovaný na krátkodobý zisk nedokáže sám sebe přeprogramovat na dlouhodobou udržitelnost – ze stejného důvodu, z jakého rakovina nedokáže sama sebe vyléčit. Je to v rozporu s její logikou.
Co ho tedy změní? Pravděpodobně totéž, co historicky mění všechny systémy, které překročí meze své vlastní udržitelnosti: kolaps. Ne apokalyptický výbuch, ale postupná eroze – rostoucí náklady na zdravotní péči, klesající produktivita nemocné populace, degradace ekosystémů, ze kterých systém čerpá zdroje. Smrt tisíci řezy. Toxicita prostředí není jen symptomem civilizační krize – je jedním z mechanismů, kterými se krize realizuje.
Martin – náš hrdina z úvodu – to tuší. A přesto se snaží. Filtruje vodu, kupuje bio, čte etikety, bere doplňky ve skle, nosí len. Ne proto, že věří, že tím změní systém. Ale proto, že v systému, který se řítí ke zdi, dává smysl mít aspoň zapnutý pás. Ne kvůli iluzi, že vás zachrání. Ale proto, že je to jediné, co můžete udělat.
