Země je jediná známá planeta, která dokázala přeměnit energetický tok své hvězdy v živý, samoregulační systém s uzavřenými materiálovými cykly. Funguje čtyři miliardy let bez přestávky.
Celý solární tok — 174 petawattů — je plně obsazený. Pohání veškeré planetární procesy, které udržují život: koloběh vody, regulaci klimatu, tvorbu půdy, cirkulaci živin. Žádný watt není bez funkce. Každý gradient, který planeta za miliardy let vytvořila — od fosilního uhlíku po rudná ložiska — je funkční součástí tohoto systému.
Toto je planetární strop. Termodynamické maximum toho, čeho lze na Zemi udržitelně dosáhnout.
Lidská civilizace tento strop překročila. Za 10 000 let si vybudovala exoskelet z technologií, které se neumějí samy replikovat ani opravit — a na kterých jsme se stali životně závislí. Voda teče z kohoutku. Jídlo leží na pultech. Teplo sálá z radiátorů. Světlo svítí.
Existence nad stropem má však fatální podmínku: vyžaduje neustálé čerpání gradientů, které planeta tvořila stovky milionů až miliardy let — ne jako zásoby pro budoucí použití, ale jako součásti vlastního regulačního mechanismu. My je vyčerpáváme za staletí a s každým vyčerpaným gradientem oslabujeme systém, na kterém závisíme.
Dříve či později spadneme zpět pod strop — ale už pod strop nižší, než byl před námi. Protože civilizace ze své podstaty planetu poškozuje. Nemůže jinak. Jakmile by přestala čerpat gradienty rychleji, než je planeta obnovuje, přestala by být civilizací.
Exoskelet se rozpadne. Civilizace zkolabuje.
To je termodynamická jistota — nad planetárním stropem nelze existovat trvale.
Zůstaneme nazí na poškozené planetě — poškozené námi.
Drtivá většina z nás to nepřežije.
Kdy? To řeší tato kniha. Ale ne zda.
Civilizace je termodynamická past bez dveří.
Knihu si budete moci stáhnout již brzy.
„Termodynamika je jedinou fyzikální teorií univerzálního obsahu, o které jsem přesvědčen, že v rámci aplikovatelnosti jejích základních pojmů nebude nikdy vyvrácena.” — Albert Einstein
